Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhá ukázka z románu Padlý anděl

10. 4. 2017

Taneční sál hotelu Palace se celý třpytil, ať už šlo o křišťálové lustry, stříbrné příbory nebo naleštěné skleničky na kulatých stolcích a podnosech číšníků ve sněhobílých fracích, co se dovedně a tiše jako šelmy v buši proplétali mezi hloučky hostů. Uprostřed se otevíral volný prostor, jenž měl sloužit hlavně k tanci, k němuž vybízely líbezné melodie hotelového orchestru usídleného na nízkém pódiu v čele místnosti. Když do sálu vstoupila, přirozeně na sebe strhla pozornost většiny osazenstva a nejen proto, že na ni byli, jako na nedávno se objevivší Lexovu nevlastní sestru, všichni náležitě zvědaví, svou roli v tom sehrála i její krása.

Úmyslně si pro tuto příležitost pořídila tmavomodré korzetové večerní šaty značky Armani Privé, které dokonale ladily s jejíma očima barvy půlnoční oblohy. Kavitina neteř Hannah se ukázala být více než schopnou kadeřnicí, když jí na hlavě vytvořila elegantní drdol a ozdobila jej stříbrnými jehlicemi a perličkami. Claire se pak nalíčila a doplnila svou garderobu delšími stříbrnými náušnicemi s perlami a perlovým náhrdelníkem. Působila trochu jako mořská víla, jež díky kouzlu získala lidské nohy a mohla tak vystoupit z nekonečných hlubin oceánu a procházet se mezi obyčejnými smrtelníky. Na rozdíl od Andersenovy hrdinky ovšem za své vzezření hlasem zaplatit nemusela.

Lex se jí okamžitě vydal vstříc a nechal Victorii, k její značné nelibosti, stát osamocenou uprostřed sálu. Velmi litoval, že nemůže vzít Claire do náruče a políbit ji, po čemž nevýslovně prahlo jeho srdce, v zájmu utajení jejich vztahu ji tedy jen krátce lehce objal a poté ji začal představovat jednotlivým členům správní rady. Jako první jí byl představen Victoriin otec. Na rozdíl od své dcery to byl překvapivě sympatický člověk, škoda, že své jediné dítě tolik rozmazlil. „Slečno Caldwellová, jste okouzlující,“ složil jí poklonu. „Všichni jsme byli zaskočeni zprávou, že Lex má nevlastní sestru, ale teď vidím, že je to překvapení příjemné.“

„Děkuji,“ usmála se na něj.

„Doufám, že mi věnujete alespoň jeden tanec.“

„Bude mi nesmírnou ctí,“ ujistila jej. Lex v tu chvíli zatoužil ji majetnicky obejmout kolem ramen a přitáhnout si ji k sobě, cítila to a také po tom toužila, ale takové gesto by bylo velmi nebezpečné. Od začátku svého vztahu si stanovili jasná pravidla a naučili se ovládat své jednání natolik, aby se vyhnuly nepatřičným gestům, dotykům a podezřelé blízkosti. Bylo to ale nesmírně těžké, na veřejnosti jim zbývalo jen pár letmých, sotva postřehnutelných doteků, ukradených okamžiků pohledů do očí a mírných úsměvů. Tak strašlivě málo měli, ale o to mohutněji plál oheň v jejich duších a psychické pouto je sbližovalo způsobem, jenž byl všem nežádoucím zrakům naprosto skryt, dokonale nedostupný.

Věděla, že dnešní večer pro ni bude náročný, nejen že tu bylo mnoho neznámých lidí, ale navíc byla kvůli svému náhlému zjevení se odnikud středem pozornosti všech přítomných. Musela se se všemi pozdravit a prohodit s nimi pár slov, zatančit si s nimi. Vzhledem k jejím schopnostem a nedostatečnému štítu, ještě oslabenému neustálými bolestmi hlavy, to pro ni bylo opravdu obtížné. Ani zdaleka to však nebylo tak těžké jako sledovat, jak se Lex celý večer věnuje Victorii, která, do něj zavěšená, plula sálem jako filmová star po červeném koberci. Měla dnes na sobě šeříkově zbarvenou róbu od Alberty Ferretti s hlubokým dekoltem a nadýchanou asymetrickou sukní, jež vpředu končila nad koleny a vzadu její lem zametal podlahu. Zřejmě sázela na to, že jejím dlouhým, dokonale tvarovaným nohám žádný chlap neodolá.

Už nejméně po tisící ji bodlo u srdce, když ty dva sledovala takhle spolu. Opravdu tvořily překrásný pár a není to tak dávno, kdy si byli skutečně hodně blízcí. Ve svém složitém účesu měla Victoria zapletenou bílou lilii a házela sladké úsměvy na všechny v okolí, které zářily snad ještě víc než diamanty na jejím hrdle. Claire si rozladěně vzala z podnosu od právě procházejícího číšníka skleničku šampaňského, trochu upila a dál tu dvojici propalovala pohledem. Věděla, že na sobě nesmí dát znát své rozladění. Je jen Lexova sestra, zatímco Victorii všichni považují za jeho přítelkyni. Kdyby se nenacházela v tak ošemetné situaci, nakráčela by tam a jakoby nedopatřením polila tu princezničku červeným vínem. Pár vteřin tu lákavou možnost skutečně zvažovala, než ji definitivně zavrhla jako dětinskou pitomost a s přátelským úsměvem přijala pozvání Neila Reynoldse, šedesátiletého majitele sítě hotelů, k dalšímu tanci.

 

Lex se věnoval Victorii, ale skoro vůbec nevnímal, co mu vlastně říká. Několikrát se přistihl, že očima hledá Claire, a když ji našel, musel se přinutit, aby se za ní nevydal a neukradl si ji jen pro sebe. Věděl, jak je pro ni těžké být v jedné místnosti s tolika lidmi, ale držela se statečně. Pro jistotu pootevřel dveře mezi nimi, aby mohl zakročit, kdyby její ochranný štít začal povolovat. Musel to ještě chvíli vydržet, ještě pár hodin a bude po všem, rázně Victorii odporoučí do patřičných mezí, aby konečně pochopila, že jejich vztah dávno vzala voda a on se k ní nehodlá za žádnou cenu vrátit.

A najednou ucítil prudké šlehnutí zloby, až mírně nakrčil čelo. Claire. Co se stalo? Ponořil se hlouběji do jejích pocitů a bodl ho osten žárlivosti. Nelíbilo se jí, že se skoro celý večer věnuje Victorii. Otočil se a chtěl ji alespoň přes jejich tajemné spojení ujistit, že jemu se to nelíbí o nic míň, ale to už jen zahlédl, jak Claire pokládá na stůl téměř netknutou sklenku šampaňského a odchází z tanečního sálu. Kam to jenom může jít?

„Lexi, posloucháš mě?“ ozvala se Victoria, položila mu ruku na paži a připomněla mu tak, že vedle něj stále stojí.

„Promiň, zamyslel jsem se,“ oznámil jí, když se k ní znovu obrátil čelem. Nedokázal ale potlačit mírné zamračení.

„Děje se něco? Jsi nervózní?“ otázala se a zadívala se mu pátravě do očí. Věděl, co se z nich snaží vyčíst, ale to se jí nepodaří. Nikdy by se s ní neoženil, nemiloval ji. Byla krásná a bohatá, to ano, ale on peníze nepotřeboval a krása také nebyla vším. Claire jej v jeho rozhodnutí o rozchodu s Victorií jen utvrdila, ačkoli tenhle vztah od počátku neměl budoucnost, to věděl vždycky. 

„Promiň, ale musím najít sestru,“ oznámil jí, avšak zastavila ho a ještě pevněji mu stiskla paži.

„Proč? Tak prostě odešla, co na tom záleží?“ nechápala.

„Mně na tom záleží,“ odvětil rozhodně, setřásl její ruku a zamířil ke dveřím. Přímo fyzicky cítil, že Claire bolí hlava. Možná si chce jen jít odpočinout, ten večírek nejspíš nebyl dobrý nápad, rozhodně ne tak brzo po té nehodě.

 

Ocitla se zase doma v Caldwellově rezidenci, aniž by si pamatovala, jak se tam dostala. Co se to se mnou sakra děje?! Neměla však čas o tom výrazněji přemýšlet, neboť si všimla, že na ni z vrcholu schodiště mává malá Gracie. Kde se tu ta holčička vzala? A ke všemu tak pozdě v noci? Jako by jí četla myšlenky, dívenka se zvonivě zasmála a rozběhla se pryč.

Claire ji dostihla až v polovině chodby. „Gracie, co tady děláš?“ ptala se starostlivě. Je spousta hodin, její rodiče musí být bez sebe strachy.

„Vypadáš jako princezna,“ řekla jí holčička místo odpovědi a obdivně si prohlížela její šaty.

„Díky,“ odvětila a zkoumavě se na ni zadívala. Vypadala úplně přesně stejně jako prve, stejné šaty, boty, stejná panenka. Zvláštní. „Kde máš rodiče?“

„Proč se na ně pořád ptáš?“ zamračilo se děvčátko, jako by se mu právě chystala překazit nějakou moc zábavnou hru.

„Musím to vědět. Řekneš mi to?“ naléhala.

Holčička jenom zavrtěla hlavou a zase se rozběhla. „Počkej, neutíkej,“ vyhrkla. „Gracie, musíš mi říct, jak ses sem dostala.“

„Já to nevím,“ odpověděla holčička, jež se zastavila asi dva metry ode dveří do její ložnice..

„Jak to že ne?“ podivila se Claire, ale dočkala se od dítěte jen pokrčení ramen a tajemného úsměvu. „Gracie, prosím, kde máš maminku?“ nevzdávala se.

„Já nevím,“ odpověděla s ledovým klidem. „Pojď si se mnou hrát,“ vyzvala ji.

„Až mi řekneš, kde máš rodiče.“

„Pojď si se mnou hrát,“ trvala neústupně na svém. Bylo jasné, že pokud Claire neudělá, co děvčátko chce, nikam se s ní nedostane. Možná, že kdyby se jí chvíli věnovala, bude holčička přístupnější výslechu.

„Tak dobrá, ale jen chvilku,“ souhlasila nakonec. Gracie ji hned popadla za ruku a vedla ji dál do útrob domu. U otcovy pracovny zahnuly za roh a Claire se ocitla na místě, o kterém ani nevěděla, že v domě je. Otevírala se před ní krátká chodba obložená dřevem a zprostředka podlahy se zvedaly spuštěné schody na půdu. Zastavila se a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Její mozek si s ní poslední dobou opravdu nepěkně hraje, jak jinak vysvětlit, že právě stojí na místě, na jehož existenci si nepamatuje? Hloupost, strávila přeci na půdě několik hodin, když tam pátrala nejprve po usvědčujících důkazech proti otci a docela nedávno i po nějakých památkách na svou matku. Určitě se ale do podkroví dostávala jinudy, nebo ne? Začínalo jí připadat, že se její mozek mění v ementál plný opravdu velkých děr.

Drobná teplá ručka malé Grace se jí pustila a začala směle šplhat po dřevěném schodišti. „Pojď, chci ti něco ukázat,“ pobízela ji.

„Gracie, pojď dolů, nelíbí se mi to,“ prohlásila Claire a znovu se nervózně rozhlédla. Měla takový divný pocit. Zdálo se jí, že něco není v pořádku, ale za boha nedokázala určit co. Kromě její hlavy tedy. A možná že to je ten problém, neboť jediná porouchaná věc široko daleko byla ona sama.

„Mám pro tebe překvapení,“ oznámila jí Gracie s dalším ze svých tajemných úsměvů. Byla už v půlce schodiště, když se najednou otočila, zadívala se jí přímo do očí a poznamenala: „Není to zvláštní, že se obě jmenujeme stejně?“

„Co tím myslíš?“ nechápala. „Já se přece jmenuji Claire,“ připomněla jí.

„Když myslíš,“ pokrčila holčička rameny a za okamžik zmizela pohlcena tmou na půdě. „Tak pojď, neboj se, nic to není,“ pobízela ji netrpělivě. „Dávej pozor, první schod je zlomený,“ upozornila ji, když si vykasala sukni a vztáhla prázdnou ruku po zábradlí. Zvláštní, prve si nevšimla, že by byl první schod poškozen.

Sice se jí nahoru vůbec nechtělo, ale nemohla tam tu holčičku nechat samotnou. Podívá se tedy na to překvapení, a pak ji odvede s sebou dolů a najde její rodiče, určitě budou v domě. Jak jinak by se sem to dítě takhle v noci dostalo? Vždyť nejbližší stavení je Gallagherovic farma a ta je odsud vzdálená přibližně dva kilometry!

Mohla by ji zavést do kuchyně, Kavita by jí dala něco na zub a ona by zatím zjistila, ke komu patří, uvažovala dál. Dobře, to zní jako plán. Potěšena tím, jak skvěle to vymyslela, se s úsměvem zapřela rukama o postranní lišty a dala na schod jednu nohu. Byl poměrně dost vysoko. Jak tam mohla Gracie tak snadno vylézt? Nejspíš to bude tím, že na sobě nemá večerní šaty a louboutinky s vysokými podpatky. Zvedla ze země i druhou nohu, ale než ji stihla položit na schod, něčí ruce ji pevně chytily kolem pasu a strhly ji nazpět. Překvapeně vyjekla a prudce trhla hlavou ke straně, aby zjistila, kdo ji tak polekal.

 

Když se konečně dostal ze sálu na chodbu, Claire nebylo nikde vidět. Zřejmě šla opravdu nahoru do svého pokoje. Možná si jen chce zapít prášek proti migréně a za pár minut se vrátí na parket. Anebo se rozhodne zbytek večera vynechat a raději se natáhnout. Kruci, měl ji rovnou omluvit, vzhledem k nedávnému otřesu mozku by její neúčast nikoho neudivila. Teď se musí potýkat nejen s otcovým blížícím se procesem a v souvislosti s tím i rostoucím mediálním tlakem, svou tajemnou matkou, Victorií Walkerovou a jejich ilegálním vztahem, což už samo o sobě stačí ke zhroucení, ale navíc ji přivede do místnosti plné cizích lidí a nutí ji přenocovat v hotelu, jenž je pro její schopnosti zhruba stejně tak špatné místo jako nemocnice. Možná by měl objednat taxíka a nechat ji odvézt domů.

Zamířil po schodišti do druhého patra. Obvykle bydlíval ve střešních apartmá, neboť měl rád ten výhled a pocit výlučnosti, ale tentokrát pro sebe a Claire zarezervoval pokoje ve druhém patře, jelikož se domníval, že bude pro jeho drahou nejschůdnější pobývat na patře s co nejméně hosty. A fakt, že jejich pokoje měly mezi sebou spojovací dveře byl jen velice příjemný bonus. Jelikož neměl kartu od jejích dveří, odemkl svůj pokoj a doufal, že Claire nechala spojovací dveře odemčené. Rovnou k nim zamířil, vzal za kliku a průchod do její ložnice se mu neslyšně otevřel.

Na okamžik zaváhal, jelikož v pokoji panovala naprostá tma. Nemůže přece už spát, vždyť vyrazil téměř okamžitě za ní! Možná že vůbec nešla do pokoje, třeba vyšla ven na vzduch. Pátral očima v temnotě, ale postel se mu zdála prázdná. Užuž se chystal vztáhnout k ní svou mysl a pokusit se tak vycítit, kde se právě nachází, když mu najednou došlo, že v její ložnici je chladněji než v jeho. A v tom okamžiku mu studený noční vzduch pohladil líce.

Balkon, svitlo mu. Dveře na balkon jsou otevřené. Srdce mu sevřelo zlé tušení a bleskově se vrhl vstříc slzavě upršené podzimní noci. A ten veledůležitý orgán uprostřed hrudi zčistajasna přestal bít docela a zůstala tam po něm jen bezútěšná prázdná díra, když spatřil svou milou přelézat betonové zábradlí. Nebyl si jist, zda by plíce v obručí strachu obemknuté hrudi dokázaly naplnit svou kapacitu a poskytnout tak odrazový můstek pro zděšený výkřik, jenž mu vázl v hrdle. Což bylo svým způsobem dobře, jelikož když o tom později střízlivě uvažoval, došel k názoru, že ji mohl takový prudký výkřik vyděsit a v takovém případě by se nejspíš zřítila dolů na ulici.

Claire právě zvedala druhou nohu, aby se vyhoupla nahoru. Stačilo by pak už jen přidat pravou nohu, jejíž střevíček vmáčkla do vykrouženého středu sloupku tvaru dvou vůči sobě navzájem zrcadlově obrácených květů tulipánu, a stála by přímo na nějakých patnáct centimetrů široké římse. Černou tmu, silně zředěnou elektrickým osvětlením města, prozářil bílý plamen blesku a Lex instinktivně zareagoval. Přiskočil k ní a když nocí jako výstřel z děla hrozivě zaburácel hrom, sevřel paže kolem Claiřina štíhlého pasu a prudce ji strhl na svou hruď.

Claire vykřikla a otočila k němu zmatenou tvář: „Co to děláš?“ zeptala se ho dotčeně.

„Co to dělám?!“ rozčílil se a otočil ji k sobě čelem. Stále ji však pevně držel a tiskl k sobě, jako by se bál, že se mu vytrhne a skočí z druhého patra rovnou na chodník. „Spíš co vyvádíš ty? Panebože, ještě teď se třesu strachy. Co sis prokristapána myslela, že děláš?!“

„Jen jsem šla za Gracie,“ vysvětlovala, nechápajíc, co jej tak rozčililo. „Chtěla mi tam nahoře něco ukázat…“ Odmlčela se. Konečně si všimla, že něco není v pořádku. Kolem nebyly stěny obložené dřevem ani žádné schodiště na půdu. Stála na balkoně svého apartmá ve druhém patře hotelu Palace v Holworthu. A byla… mokrá. Pršelo. Okamžitě se roztřásla zimou. Se směsicí překvapení a strachu se zadívala Lexovi do očí a přes drkotající zuby vykoktala tu strašlivou otázku: „C-c-co t-tady d-dělám?“

„To by mě taky zajímalo,“ zachmuřil se. „Utekla jsi z večírku, tak jsem šel za tebou a našel tě, jak lezeš na zábradlí. Cos to krucinál vyváděla?“ V napjatých rysech jeho obličeje se křišťálově jasně zračily strach a úzkost, které prožíval. A nejen v jeho tváři četla jako v otevřené knize. Žilami jí začaly proudit ledové krystalky hrůzy následovány žhavými potůčky průzračné úlevy, jež se pomalu začínaly rozlévat jeho tělem.

„Já… já nevím. Ach můj bože! Viděla jsem tu malou holčičku, někam mě vedla… na půdu… chtěla, abych šla za ní… stoupala jsem po schodech a… Ježíši, něco se se mnou děje, Lexi,“ zašeptala. Zkřehlými prsty se zaklesla za límec jeho košile a stojíc na špičkách, přitiskla se k němu tak pevně, jako by s ním chtěla splynout v jedno tělo.

Její zoufalství mu vyrazilo dech. Byla tak vystrašená a zmatená, neměla ani tušení, jak se zde ocitla. Ach můj bože, díky, že to neskončilo tragicky. Políbil ji do vlhkých vlasů a sliboval jí: „To zvládneme. Všechno bude zase v pořádku.“ Poprvé v životě si ale nebyl jistý, zda ten slib bude moci dodržet, a to vědomí jej ničilo.

„Teď pojď dovnitř, nebo oba nastydneme,“ prohlásil jemně, vzal ji kolem ramen a nepřestávaje ji tisknout k sobě, vedl ji zpět do ložnice. „Počkej tady, jen se dojdu dolů na zbytek noci omluvit a vrátím se za tebou.“

Otočil se k odchodu, ale Claire jej prudce chytla za předloktí a vrhla na něj pohled raněné laně. Když se takhle dívala, pohnul by horami i zemí, jen aby jí znovu vrátil klid a ten vlídný úsměv, jejž tolik miloval. „Nenechávej mě samotnou!“ prosila jej úpěnlivě. Strašně se bála zůstat sama. Kdyby nepřišel včas a nestrhl ji zpět, spadla by. Mohla se zabít a netušila proč, obávala se však, že se to stane znovu.

„Claire,“ odhrnul jí uvolněný pramen mokrých vlasů z čela a zastrčil jí ho za ucho. „Nezdržím se, slibuju.“

„Nemůžu být sama, prosím!“

Ach bože, nedokázal ji odmítnout. Raději bude riskovat všechno a vezme ji s sebou, než aby ji opustil v takovém stavu. Sice by si šikovný pozorovatel mohl z jejich důvěrného objetí a z toho, jak se k němu tiskla, leccos vydedukovat o hlubokých citech, jež je pojily, ale čert to vem. Vzal Claire kolem pasu a zamířil s ní zpět do tanečního sálu.

Stačilo, aby se objevili ve dveřích, a jako magnet k sobě okamžitě přitáhli zraky všech přítomných. Čemuž se nedalo divit, nýbrž oba vypadali otřesně, na kost promočení od prudkého deště, který se venku spustil, a obličej Claire, stále otřesené a tisknoucí se k bratrovi, pro rozteklé líčení připomínal Rorschachův test.

Jako první se vzpamatoval James Walker a vykročil jim vstříc, těsně následován svou drahou dceruškou. „Panebože, co se stalo?“ „Lexi, drahý, jsi v pořádku? Co se děje?“ ptali se jeden přes druhého.

„To je dlouhá historie,“ odvětil vyhýbavě Lex. „Rodinná historie,“ upřesnil a svým ocelově šedým pohledem dal všem jasně najevo, že si nepřeje toto téma blíže rozebírat. „Je mi to líto, ale právě se stalo něco závažného, co si žádá bezodkladné řešení, takže bych vás všechny rád požádal o pochopení, jelikož musím náš večírek předčasně opustit.“

Lidé si mezi sebou okamžitě začali něco mumlat a vrhali po obou sourozencích zvláštní pohledy, ale přece jen chápavě přikyvovali a překotně se s oběma loučili. „Lexi, můžu ti nějak pomoct?“ zajímala se Victoria. „Stačí říct a…“

„Prostě to nech být, Victorie, ano?“ požádal ji ne zrovna zdvořile, ale neměl právě náladu ani sílu řešit její jemnocit. Jediný, na kom mu záleželo, byla Claire, ostatní svět si klidně může trhnout nohou. O pár minut později nahoře napustil své tajné lásce vanu a odešel se převléci do vlastní ložnice. Claire ovšem trvala na tom, aby nechal otevřené spojovací dveře.

Jakmile se na sebe podívala do zrcadla, pomyslela si, že vypadá stejně hrozně, jako se cítí. Ani trochu se nedivila, že byli dole všichni v šoku, když se mezi nimi objevili. Ač byli promočení oba, Lex jako na potvoru vypadal pořád úžasně, což se o ní rozhodně říci nedalo. Pár uvolněných pramenů vlasů se jí lepilo na bledou kůži a obličej měla jako malířskou paletu. Navíc na sobě stále měla dlouhé, vodou ztěžklé šaty, které se jí přisávaly k tělu jako druhá kůže, takže nevěděla, jestli se chvěje pouze zimou nebo i strachem. Ano, byla přímo šíleně vyděšená.

Pečlivě si vydrhla obličej a když už začala sebe samu zase poznávat, jala se shodit ze sebe zmáčenou róbu, což se jí ale příliš nedařilo. Naštěstí se vrátil Lex, nyní už oblečený jen do černých boxerek a bledě modré košile, kterou měl na sobě na schůzi správní rady. Pomohl jí se svlékáním a následně ji strčil do horké lázně, jež okamžitě vroucně objala její prokřehlé tělo a poskytla jí alespoň chvilkový pocit úlevy a dokonce blaženosti.

„Souvisí to, co se tady děje, nějak s tvými schopnostmi?“ pokusil se navázat na rozhovor, jaký spolu předtím vedli na terase.

Pomalu, unaveně zavrtěla hlavou. „Obávám se, že nejspíš ne. Pravděpodobně to byly regulérní halucinace,“ odpověděla a pokusila se o cynický úsměv, i když jí do smíchu vůbec nebylo. Říkala si však, že když bude situaci zlehčovat, mohla by tím Lexe trochu uklidnit. Stačí, že vyšiluje ona, nepotřebuje, aby podobná muka prožíval i Lex.

Znal ji však až příliš dobře na to, aby věděl, že když se začne takhle chovat, jedná se o fakt kolosální průser. „Nemyslíš si snad…“ začal, ale zbytek věty se mu zpříčil v hrdle a nebyl sto jej vyslovit. Už jen ta představa...

„…že mám poškozený mozek?“ dokončila za něj a kysele se ušklíbla. „Já nevím, ale vypadá to tak.“

„Ty tvoje bolesti hlavy…“ uvědomil si. „Už dávno jsi měla zavolat svému lékaři. Jak můžeš takhle hazardovat se svým zdravím?!“ rozčiloval se a zároveň trnul hrůzou a snažil se v duchu přijít na to, kdy přesně její potíže začaly. Bylo to až po tom pádu z koně, nebo měla problémy už dřív a ten otřes mozku vše jenom urychlil? Jen stěží dokázal potlačit strach, který se ho zmocňoval. Nervy měl na pochodu a přesto si nemohl dovolit svému zoufalství podlehnout. Musel zůstat silný. Kvůli ní. Teď víc než kdy jindy potřebovala, aby jí byl oporou. Jenže ta bezmocnost ho zabíjela. Žena, kterou miloval, trpěla, a on jí nemohl nijak pomoci.

„Netušila jsem, že ta holčička není skutečná,“ ohradila se. „Navíc jsem opravdu věřila, že za všechno může ta pitomá komoce.“

„Claire,“ povzdechl si a začal ji hladit po sametových vlasech.

Až příliš dobře si byla vědoma toho, co Lex opravdu cítí. Tolik se o ni bál. Musela všechny své síly napínat k prasknutí, aby dokázala udržet zavřené dveře do své mysli. Nesměla mu dovolit proniknout do jejích myšlenek, protože kdyby poznal, jak moc je vyděšená ona sama, ta bezmoc by ho ještě víc bolela. Takhle alespoň může předstírat, že se nic zas tak vážného neděje. Třeba když bude vypadat klidně a celkem vyrovnaně, bude to pro něj jednoduší.

„Hned ráno tě vezmu do nemocnice. A nechci slyšet žádné protesty,“ dodal rozhodně, když viděl, že už otevírá ústa, aby mu to rozmluvila. „Ať se s tebou děje cokoli a z jakékoli příčiny, možná se s tím dá něco dělat. Chci, aby ses nechala pořádně vyšetřit, možná to není nic vážného, třeba jen stres z toho všeho, co se kolem děje, od otcova zatčení toho na tebe bylo vážně moc.“

„Ale jestli to způsobily moje schopnosti, nepomůžou mi.“

„Možná ano,“ trval neústupně na svém.

„Lexi,“ povzdechla si. „Ani nejlepší z otcových vědců tomu ve skutečnosti nerozumí, téměř všechno jsou jen více či méně pravděpodobné teorie, jistě nevíme skoro nic.“

„Stejně do té nemocnice půjdeš, na to dohlédnu osobně. A jestli na nic nepřijdou, seženu jiné lidi. Kohokoli, kdo by ti mohl pomoct.“

Neměla sílu přesvědčovat ho o tom, že nikdo takový není. Kdyby někde na světě podobný člověk existoval, otec by ho už našel. A tak jen nakonec slíbila, že se nechá prohlédnout. A pak se jen tiše zeptala: „Zůstaneš dnes u mě?“

„Ani jsem neměl v úmyslu odejít. Nikdy bych tě nenechal samotnou,“ ujistil ji.

O něco později si opřela hlavu o jeho hruď a v pevném obětí jeho paží, které jí dodávalo pocit bezpečí, se nechala pomalu ukolébat ke spánku. Avšak ještě předtím, než se propadla do černých hlubin nevědomí, si slíbila, že jestli se zítra dozví, že má skutečně poškozený mozek a že už se s tím nedá nic dělat, okamžitě odtud odjede. Klidně se svěří do péče svých doktorů, změní si jméno, udělá cokoli, jen aby byla co nejdál od něj. Nechtěla, aby se oni musel starat, aby ji musel hlídat a sledovat, co se s ní děje. Tolik ho milovala, že mu nemohla tohle dovolit. Už takhle pro něj byla přítěží. Žili na hraně. Pokud by někdo pojal byť i jen stín podezření, že jejich vztah je hlubší než jen pouhé sourozenecké pouto, zničilo by ho to. A kdyby ona zešílela, ublížilo by mu to vnitřně. V každém případě mu působila jen potíže. Nikdy neměla v úmyslu obrátit mu celý život naruby, byl to skvělý muž a ona ho ničila. Nikdy by si neodpustila, kdyby se kvůli ní dostal do potíží. Nikdy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10