Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola

23. 3. 2017

4

 

Od chvíle, co odešli, jsem pořád jen čekala, až se dostaví nevolnost, přestože jsem věděla, že to bude trvat několik hodin, než na sobě pocítím jakékoli účinky. Robert pustil nějaký film v televizi a já se snažila tvářit, že se s ním na to dívám, ale ve skutečnosti jsem většinu pozornosti věnovala ručičkám na hodinách, jež se pohybovaly až mučivě pomalu.

Co když jsem to všechno pokazila? Co když se Lukášovi udělá špatně moc brzy? Co když se nám všem udělá špatně příliš brzy? Jak mám vědět, jak silný ten jed je a jestli nás to může ohrozit? Možná, že se ani jeden z nás čtyř nedožije rána!

Takové myšlenky mě mučily celý večer, a tak se není co divit, že jsem tu noc ani oka nezamhouřila. Zatímco můj manžel tiše a spokojeně oddychoval po mém boku, já jsem zírala do tmy ložnice a hlavou mi vířila nepřehledná směs nejasných temných myšlenek. Občasně projíždějící auta vrhala do ztemnělé místnosti pruhy bledého světla, jež po sobě zanechávaly roztančené stíny, až mi připadalo, jako by se ve tmě skrývali nějací černočerní démoni, kteří čekají jen na to, až vyčerpáním zavřu oči, aby mi mohli ukrást duši a odnést ji s sebou do horoucích pekel. Možná to ale způsobila jen únava a má přebujelá fantazie a nanejvýš rozjitřená představivost. Anebo mě jen hryzalo svědomí.

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Tak. Ten tichý zvuk, který po většinu času vůbec nevnímáme, mě nyní doháněl k šílenství. Byl příliš pomalý. Až příliš hlasitý. Neúprosný. Příliš… všechno. Tik. Tak. Jako by někdo zatloukal hřebíčky do rakve.

Tik.

Tak.

Ani nevím, kolik času uplynulo, zdálo se to ale jako celá věčnost, než se konečně začaly ozývat první známky nevolnosti. Zprvu to bylo jen neurčité cosi, které nedokážete pojmenovat, ale vaše tělo vám tím dává signál, že není úplně všechno v pořádku.

Jak minuty dále ubíhaly, postupně se mi začal svírat žaludek, kroutit se a čím dál častěji mi projela útrobami bodavá bolest. Vše jsem to prožívala tisíckrát intenzivněji než kdy dřív, jelikož jsem uprostřed noci neměla nic lepšího na práci, než se plně soustředit na své tělo a svou mysl, která se už hodiny svíjela ve stejných křečích, jaké se nyní začaly zmocňovat i mých vnitřností.

Můj bože, já snad umírám!

Co když vážně umírám? Zachvátila mě panika a po tvářích mi začaly kanout horké slzy. Kousla jsem se do rtů, abych přemohla nutkání vzlykat nebo hůř vyskočit z postele a zavolat záchranku. Byla jsem vyděšená jako nikdy v životě, s každou minutou mi bylo hůř a všechny mé myšlenky se točily kolem toho, co všechno jsem chtěla v životě udělat a dokázat a co jsem nestihla a už nikdy neudělám. Už nikdy se nepodívám do Říma. Už nikdy neřeknu své rodině, jak moc je miluju. Nikdy nebudu mít dítě, o kterém jsem snila. Nestanu se spisovatelkou, neuvidím pyramidy, neochutnám citronové soufflé, nezaplavu si v oceánu, nedočtu Bratrstvo černé dýky, nedokoukám oblíbené seriály…

V tom okamžiku jsem vystřelila z postele, na níž můj stále ještě spící manžel těžce oddychoval, a rozběhla se do koupelny zvracet. Klečíc před porcelánovou mísou, jsem dávila a zoufale plakala a po celém těle se třásla, nevědouc ovšem, zda to způsobily žaludeční křeče nebo strach z hrozící smrti.

Buch. Buch. Ozvalo se a já polekaně vyjekla. „Zlato, pospěš si,“ bušil na mě naléhavě Robert.

Mátožně jsem se postavila na nohy, opláchla si obličej a vykloktala trochu ústní vody, ačkoli jsem věděla, že jde o zbytečnou námahu, protože tímhle jedním „uvolněním“ to rozhodně nekončí.

Otevřela jsem dveře a stanula tváří v tvář sinavému Robertovi, jenž se držel rukama za břicho a bylo na něm vidět, jakou námahu ho stojí přemáhat prudký nával nevolnosti. „Myslím, že jsem tu večeři zvorala,“ prohlásím omluvně tichým hlasem a má slova významně podtrhne ostrý zvuk sirény rychlé záchranné služby. Manžel se zavřel v koupelně a já se zatím odšourala k oknu, abych se přesvědčila, že opravdu přijeli k sousedům. Bylo to skutečně tak, zoufalá Zuzana, oblečená jen v noční košili a županu se o něčem bavila s jedním záchranářem, zatímco druhý s kufříkem v ruce spěchal do domu.

Natáhla jsem na sebe tričko a džíny a vydala jsem se ven, abych požádala o pomoc pro sebe a manžela. Chůze mi ale působila větší potíže, než by se dalo čekat. Motala se mi hlava, žaludek plaval na vodě a já se musela rukama opírat o stěnu, abych neupadla, obzvláště když jsem se snažila sejít se schodů. „Čert aby to spral!“ zaklela jsem, když mi v obýváku opět udělal žaludek kotrmelec a já se místo k předním dveřím musela vrhnout na záchod. Díky bohu, že máme dva!

Když křeče trochu polevily, nezdržovala jsem se už znovu s vyplachováním ústní dutiny a vybelhala jsem z domu. Objal mě chladný noční vzduch a na okamžik trochu utišil bodavou bolest ve střevech a pálení v jícnu, díky čemuž jsem se mohla víceméně narovnat a pomalu dojít až k brance. S nelibostí jsem si přitom uvědomila, že se v domech sousedů rozsvítila okna a někteří, ač spoře odění, dokonce postávají na chodníku. Aby o nic nepřišli, čumilové, pomyslím si nakvašeně.

„Pomůžete mi, prosím?“ zavolám na muže v oranžové vestě.

Jeden z nich ke mně přistoupí a sjede mě zkušeným pohledem od hlavy až k patě. „Je vám dobře?“

Zavrtím hlavou a vzápětí si rychle zakryji rukou ústa, abych zadržela další příliv kyselých žaludečních šťáv, jenž mi stoupal do hrdla.

„Vy budete paní Stránská, že?“ došlo mu. „Zřejmě otrava houbami.“

„Nejspíš,“ pípnu. „Můj manžel. Je mu taky hrozně zle.“

„Dojdeme pro něj,“ ujistí mě. „Pojďte, musíme vás vzít hned do nemocnice.“

Odvede mě do sanitky, kam právě nakládají i nosítka s Lukášem, který vypadá opravdu prachbídně. „Je váš muž při vědomí?“ zeptá se mě záchranář, zatímco mi pomáhá do auta.

„Ano, aspoň před chvílí byl,“ odvětím zmateně. Proč by neměl být při vědomí?

„Dobře, jeďte,“ řekne kolegovi a začne zavírat dvojité dveře vozu.

„Počkat!“ protestuji. „A co můj manžel?“

„Kolega se o něj postará, už jsem zavolal další vůz, budou tu do pěti minut,“ ujistí mě druhý záchranář, zatímco nasazuje Lukášovi ambuvak. „Pan Fischer je na tom velmi zle, musí rychle do nemocnice,“ vysvětluje mi.

Sanitka se dá do pohybu a hlasitě dává všem najevo, aby jí uhnuli z cesty. Ten pohyb mi vůbec nedělá dobře, což na mně nejspíš bylo vidět, jelikož mi záchranář vzápětí přistrčil mísu, do které jsem se mohla vyzvracet.

„Moc mě to mrzí, Zuzko,“ zašeptala jsem vyčerpaně a položila plačící přítelkyni ruku na rameno. „Určitě se z toho dostane, bude v pořádku, jen tomu musíš věřit,“ říkala jsem jí a překvapivě jsem to v tu chvíli myslela naprosto upřímně. Tatam byly moje plány na záchranu Zuzany. Když jsem ji teď viděla celou bledou a zkormoucenou, bylo mi jí tak líto jako ještě nikdy. Můj bože, vždyť ona ho vážně miluje! A její láska, ať už jakkoli pochybná, tu teď kvůli mně bojuje o život!

„Mně je to všechno tak líto!“

 

Ta noc byla tou vůbec nejhorší v mém dosavadním životě. Lukáše hned po příjezdu do nemocnice převezli na ARO a nás dvě vzali na internu, kde nám vypláchli žaludek a nacpali nás živočišným uhlím, které na sebe váže jed. Poté nás, obě zesláblé a bledé jako křída, hospitalizovali. Ke mně na pokoj brzy přibyl Robert, ale o Zuzaně jsem nevěděla. A už vůbec jsem netušila, jak se vyvíjí Lukášův stav.

To jsem zjistila až v neděli odpoledne, kdy jsem cestou na toaletu potkala na chodbě Zuzanu. Vypadala hrozně, ploužila se jako stín, tvář měla stále pobledlou a pod očima tmavé kruhy. Smutné modré oči byly opuchlé a zarudlé od pláče. „Lukáš ráno zemřel,“ oznámila mi zoufale. Lékaři si nedokázali vysvětlit, proč byl na tom o tolik hůř než my ostatní. Snad měl slabé srdce, skutečnou příčinu smrti ale ukáže až pitva.

„Ach, Zuzko, to je strašné! Tolik mě to mrzí,“ odvětila jsem a snažila se tvářit co možná nejzkroušeněji. Včerejší záchvat soucitu s Lukášem už mě totiž opustil. Možná, že ho milovala, ale to nic nemění na tom, že to byl hajzl, co jí ubližoval. Bez něj jí bude líp, tím jsem si jistá.

„Díky, já…“ zajíkla se. „Vím, že to nebyla tvoje vina, ale… Kéž bychom k vám na tu večeři nepřišli!“

„Já vím. Věř mi, že si to nepřestanu dokonce života vyčítat. To já jsem vařila, já bych tedy měla být mrtvá, ne tvůj muž.“

„To ne, není to tvoje vina. Byla to nehoda. Já prostě jenom…“ nedokázala větu dokončit, ale i tak jsem věděla, co měla na mysli. Nedokáže mi to odpustit. Přinejmenším ne teď, ale za čas, kdo ví?

„Kdybys cokoliv potřebovala, dej vědět. Udělám, co budu moci. Pomůžu ti, jak jen bude v mých silách.“

„Díky. Možná později. Vlastně vůbec nevím, co… Musím zařídit pohřeb. A peníze. Vůbec nemám přístup k účtu. Nějaké pojištění… To Lukáš se o všechno staral, já vůbec nevím, co mám dělat, kde mám začít.“ Do očí se jí znovu začaly drát slzy.

Konejšivě jsem ji objala a slíbila jí, že jí s Robertem se vším pomůžeme. „Hned, jak nás pustí z nemocnice, tak se na to podíváme a určitě něco vymyslíme, ano?“

To propuštění přišlo dříve, než jsem čekala. Jelikož u nás tří byla otrava podchycena včas a nedostavily se žádné komplikace, propustily nás domů už v pondělí po vizitě. Domů nás všechny zavezla Zuzanina matka, která přijela dceru v těžkých chvílích podpořit.

Robert se však doma pouze osprchoval a převlékl, aby posléze rovnou zamířil do práce, jako by se nic nedělo. „Máme v hotelu plánovanou kontrolu, u které jako provozní musím být,“ vysvětloval mi. „To se na to jako mám vykašlat?“

„Vždyť zemřel člověk! A navíc tě právě pustili z nemocnice, šéf by určitě pochopil, kdybys zůstal doma.“

„Abych dělal co? Koukal na televizi? Nebo fňukal, že to má Lukáš za sebou? Mimochodem, to ty jsi vařila, já tu blbou večeři ani nechtěl.“

„Takže je to moje vina?“

„A čí tedy?“ oboří se na mě. A má pravdu. Vím, že ji má, ale přesto to tak bolí. Jak může být tak necitelný?

Bez rozloučení odejde, ostatně jako obvykle, když se pohádáme. Poslední dobou se z toho začal stávat zvyk, dřív se jen urazil, naštval, ale nezmizel bůhvíkam.

S jeho odchodem se však stalo něco zvláštního. To tísnivé ticho v domě mě začalo dusit. Místnosti byly najednou příliš velké, ale přesto v nich nebyl vzduch, jako by všechen kyslík uletěl ven okny. Svíralo se mi hrdlo. Začala jsem zoufale lapat po dechu a pak se najednou ve mně něco zlomilo. Bylo to, jako by prasklo nějaké neviditelné lanko, co mě drželo na nohou, ale o němž jsem nevěděla, že tam je, dokud teď nebylo nadobro zničené. Tak dlouho jsem jej napínala, přetěžovala, až už to prostě nevydrželo. Zeď, která mě dosud chránila, se zbortila jako domeček z karet, jako hradby Jericha, protože v tu chvíli mi to právě všechno opravdu DOŠLO.

Bože můj!

Celý ten týden jsem prožila jako ve snách, ztracená v mlze. Jela jsem na automat jako nějaký robot, aniž bych věděla, co ve skutečnosti dělám. Byla jsem úplně odtržená od světa, od reality. Jak to, že jsem to neviděla? Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? A teď se zničehonic zvedla opona a já poprvé skutečně pohlédla na to dílo zkázy, které jsem vykonala. Vše jsem rozmetala na kusy, rozdrtila, až nezbyl kámen na kameni. A stejně jsem zničila i sebe.

Vždyť jsem zabila člověka, prokristapána!

Já! Já! Mám na rukou krev. Vzala jsem život. Jak s tím mám žít? A jde to vůbec?

Ach Bože, pomoz mi!

Vyběhla jsem z ložnice do koupelny, kde jsem tvrdě přistála na chladných dlaždičkách a začala zvracet. Tentokrát mi ovšem nebylo zle kvůli otravě, ne, tohle bylo horší. Ten pocit se nedá popsat. Bylo mi špatně ze mě samotné. Vnitřnosti se mi v těle obracely, kůže mě pálila a svědila, všechny svaly mě bolely… Kdybych tak mohla vydávit vlastní duši, své černé srdce, udělala bych to, aby ta mučivá bolest už skončila. Zvláštní, až dosud jsem si nedokázala ani představit, co jsou to skutečné výčitky svědomí. Ty „výčitky“, co mě postihly dříve, byly jen slabý odvar, čajíček, toto však byla učiněná muka, trýzeň tak strašná, že mě zevnitř rvala na kusy a já to přímo fyzicky cítila. Celé mé tělo se otřásalo v křečích, protože mě nenávidělo stejně vášnivě, jako jsem se nenáviděla já. Jsem odporná. Odporná!

Válela jsem se po podlaze, zpocená, špinavá, plakala jsem a na prázdno dávila, protože jsem už neměla co zvracet. Vzlykala jsem a štkala, oči mě pálily, tváře mi hořely studem a místo budoucnosti přede mnou zela jen černá díra. Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, než jsem konečně byla schopná, celá ztuhlá a rozbolavělá, se roztřeseně zvednout na všechny čtyři a poté se pomalu postavit.

Musíš se sebrat, říkala jsem si. Dostaň ty pocity pod kontrolu, jinak se z toho zblázníš. Jak to mám ale udělat, když se myšlenka ztráty rozumu zdála být tak zatraceně lákavou. Nemuset už nic cítit, o ničem přemýšlet. Vypnout mozek, jako když zhasnete světlo. Cvak a je tma. Už navždy.

Takové milosrdenství mi ale nebylo dopřáno.

Shodila jsem ze sebe šaty a vlezla do sprchy, pustila na sebe teplou vodu a začala se třít mýdlem, puzena nezkrotnou touhou očistit se. Zbavit se té krve, zbavit se hříchu, pocitů viny, temnoty… Té černočerné temnoty, jež mě ovládla, infikovala, nakazila mě jako virus. Jsem nemocná. Zkažená. Shnilá.

Dřela jsem celé své tělo houbičkou, ale pořád jsem si připadala špinavá. Mé zoufalství spustilo další potoky slz, což bylo zvláštní, protože jsem myslela, že už mi žádné nezbyly. Mé slzy se mísily s tekoucí vodou, mýdlem a také krví, jelikož jsem si na několika místech svým usilovným drhnutím podřela pokožku. Ty rány pálily jako čert, ale já je skoro nevnímala. Opřela jsem se zády o dlaždičky a svezla se po nich, až jsem dosedla na dno do kaluže zrůžovělé vody. Přitáhla jsem si kolena k hrudi, nechala se bičovat proudem vody ze sprchy a hlasitě jsem vzlykala a pak jsem začala křičet. Muselo to ze mě zkrátka ven. Můj hlas se odrážel od plastových stěn sprchového koutu a dlaždiček koupelny, rezonoval v místnosti utopené v páře a vracel se mi v ozvěnách zpět.

A pak zavládlo ticho.

Ochraptělá a úplně promočená, jsem konečně zavřela kohoutek sprchy, z níž už z původně téměř horké vody tekla pouze ledová. Vyškrábala jsem se na nohy, obmotala prokřehlé tělo ručníkem a vylezla ven. Došla jsem totiž k závěru, že se musím posunout dál, otázka je jen jakým směrem. Existují dvě možnosti, buď se s tím nějak vyrovnám, nebo si podřežu žíly.

Stanu před zrcadlem, které jsem si zvolila pro svou zkoušku. Řekla jsem si totiž, že pokud se na sebe dokážu podívat, pak dokážu i žít s tím, co jsem udělala. A pokud ne… no, řešení se najde vždycky.

Čirá plocha zrcadla je ještě trochu zamlžená, ale to nevadí. Rukama se opřu o umyvadlo a odvážím se nahlédnout do tajemných hlubin oné skleněné plochy. Málem se ani nepoznám, jsem celá opuchlá, rty jsou bledé jako bez krve a oči vyhaslé. Vpíjím se pohledem do těch očí a hledám v nich odsouzení, zostuzení, zhnusení… Ale nacházím pouze únavu.

Fajn, takže život. Je rozhodnuto.

Hlavou mi přitom bleskla spásná věta, které jsem se hodlala držet stejně pevně a úzkostlivě jako tonoucí záchranného kruhu. Jediná věta, vyřčená do světa už před více jak sedmdesáti lety, na níž dávno usedl prach dějin, ale přesto je stále mrazivě aktuální. A pro mě byla nyní jedinou nadějí na spásu v tomto šílenství. Můj maják v bouři, oáza na poušti, ostrůvek v bažinách a hlavně smíření.

„S hlediska vyššího principu mravního…vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“[1]

 

5

 

[1] Jan Drda, Němá barikáda (povídka Vyšší princip), Praha, Československý spisovatel, 1985.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10