Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola

17. 9. 2017

7

 

Po pravidelné pondělní poradě, na níž po mně všichni vrhaly soucitné pohledy, teda kromě Martina, našeho šéfredaktora, který se zachoval vyloženě bezcitně, když nařídil Martě napsat článek o houbách a připravit nějaké zajímavé recepty z nich. Kdo ví, možná se domnívá, že když jsem se v nedávné době přiotrávila čirůvkou, zvedne nám tohle téma prodej. No nevím. Ale jsem vážně ráda, že nechtěl takový článek po mně.

Já mám samozřejmě zpracovat nějakou svou obvyklou recenzi, protože, jelikož jsem byla celý minulý týden doma a pouze doladila již předem nastíněný článek o Čarostřelci, musela jsem toho přečíst kvanta a bude se mi to psát úplně samo. Omyl! Neměla jsem na žádnou knihu náladu, což se mi nestalo už dlouho, jak může potvrdit každý, kdo mě zná. Už od puberty totiž platím přímo za učebnicový příklad knihomola.

Když ale máte v zádech policii, nemáte zrovna chuť pouštět se do problémů fiktivních postav, jelikož máte dost co dělat s těmi vlastními.

O čem tedy ale budu psát? A jak mám proboha stihnout něco tak rychle přečíst? A co vůbec tenhle týden vychází? Najednou si připadám maličká a ztracená v bludišti obrovských regálů plných velikánských, tlustých knih, které hrozí se na mě zřítit a navždy mě pohřbít pod tunami inkoustem vonícího papíru.

Že bych napsala o něčem starším, co jsem četla třeba někde na střední a co je stále populární i dnes, a zamyslela se nad důvody, proč tomu tak je?

Ze zamyšlení mě vytrhne až Adam, který mě velice zdvořile zve do svého ateliéru, abychom probrali naši spolupráci a konečně se pohnuli z místa. Ne, nijak na mě nespěchá, jak to nyní možná mohlo vyznít, to spíš já spěchám na něj. Ač jsem si to zpočátku odmítala přiznat, jeho nabídka mi zalichotila a představa, že se vrátím k vlastní tvůrčí práci, mě úplně nadchla. A nyní, v době, kdy jsem tolik pod tlakem a musím pečlivě zvažovat každý svůj krok, pro mě tahle výzva představuje vítaný únik od nepříjemné reality. Tedy alespoň na pár minut denně.

Nadšeně souhlasím a nechám se jím vést. Adamův ateliér se nachází v Kanovnické ulici, v secesním domě se světle zelenou fasádou, nacházejícím se přímo mezi sídlem Diecézní charity a budovou, ve které ještě loni fungovala prodejna cukrovinek. Ta už je ale, po tolika letech, kdy jsme ji brali jako samozřejmost, bohužel zmizela v propadlišti dějin.

Adam vytáhne klíče a odemkne vrata do průchodu vedoucího do dvora. Opět je za námi zamkne a zavede mě po schodišti, po pravé straně průchodu, do patra. Vzhledem k tomu, jak dlouho se známe, je zvláštní, že jsem tu ještě nikdy nebyla. Ačkoli, jak jsem pochopila, Adam si své soukromí docela střeží.

Vystoupám po schodech plna očekávání, ovšem to, co nastane, když odemkne svůj ateliér a se stydlivým úsměvem mi galantně ustoupí z cesty, abych mohla vejít první, jsem předvídat nedokázala. Vždycky jsem věděla, že je talentovaný, ale netušila jsem, jak moc. Vstupem do ateliéru jako by se přede mnou otevřela nějaká kouzelná říše, o jejíž existenci jsem dosud neměla ani tušení.

Po mé levé straně se nachází dveře do temné komory, kde Adam vyvolává své výtvory, uprostřed místnosti se pak nachází pracovní stůl a čtyři obyčejné, dřevěné židle, u protější stěny se nachází pohovka, na které může v případě potřeby přespat, a vedle ní, zastrčená v koutě, malá lednička a skříňka, na níž stojí rychlovarná konvice a několik hrnků. Za dveřmi vpravo pak tuším záchod a umyvadlo.

Jednoduché zařízení prostor však samozřejmě není tím, co mě ohromilo. Skutečným důvodem mého okouzlení jsou desítky zvětšených fotografií rozvěšených po zdech, ležících na stole, pohovce nebo prostě jen zarámované a opřené o stěnu. Ty fotky jsou doslova a do písmene úchvatné, jinak to říci nelze. A je zde takové nepřeberné množství motivů! Vidím svěže zelený jarní les, kde se mezi stromy proplétají husté a nadýchané, sněhově bílé chuchvalce mlhy. Ostré hroty masivního šedého kamene nějaké skály, z níž padá někam do hloubky slabý vodopád, a kde kapičky vody, jež se rozhodly postavit se proudu a padat svou vlastní cestou, září ve slunci jako duhové skleněnky. Dál zde bylo několik snímků jakéhosi polorozpadlého domu s plesnivějícím nábytkem a vymlácenými okny. Tísnivou atmosféru tohoto urbexového dílka ještě zdůrazňovalo, že šlo o černobílé fotografie. Velký dojem na mě udělala krajina za bouře, kde temné nebe zrovna ozařoval ohnivý sloup blesku a stromy byly bičovány větrem a prudkými provazci deště. A nakonec zde byla celá sada portrétů.

Avšak Adam nefotil jen modelky, jak byste možná čekali. Naopak, hledal si zajímavé tváře, lidi, jež jako by měli ve svých obličejích a očích vepsán celý svůj život. Portrét staré vrásčité ženy s očima tak světlýma, až se zdály skoro bílé, a dlouhým copem bělostných vlasů vykukujícím zpod květovaného šátku, mě úplně okouzlil. Z tmavého pozadí ta tvář přímo vystupovala a skoro jako by ke mně promlouvala hlubokým a trochu nakřáplým hlasem. Stála jsem před tím obrazem a fascinovaně na něj zírala.

„To je jedna paní z domova důchodců,“ vysvětlí mi Adama. „Měla hrozně zajímavý a těžký život, ale přesto je pořád plná optimismu. Strašně mě to inspirovalo.“

„Vyzařuje z ní taková síla a vnitřní klid,“ poznamenám.

„To ano, ačkoli ve svých pětaosmdesáti letech je nesmírně čiperná. Skoro se dá říct, že chvíli neposedí. Když jsem ji požádal, abych ji směl vyfotit, vůbec se na to netvářila. ,Ale mladíku,‘ povídá mi, ,měl byste radši fotit mladé slečny a ne starou bábu. Navíc nemám čas na nějaké vysedávání, domluvila jsem se s Andulkou, že jí pomůžu vyplít záhonky.‘“

Oba se nad tím usmějeme a v duchu popřejeme staré paní dobrého zdraví.

„Tak co na to říkáš?“ nevydrží to nakonec Adam, když už si asi deset minut mlčky prohlížím jeho práci.

„Je to prostě báječné!“ vyhrknu plna nadšení. „Vůbec nechápu, co děláš v Belladonně, měl bys vystavovat v Praze a ve světě a fotit zajímavější náměty než pouliční festivaly a veganské pikniky.“

„Mě ta práce baví,“ pokrčí rameny a zatváří se velmi skromně, ovšem i přesto je na něm vidět, že ho má chvála potěšila.

„Tak nevím, jestli tu knížku svými texty spíš nepokazím,“ uvažuji nahlas.

„Určitě ne, naopak,“ ujistí mě rychle.

„Nějak moc mi důvěřuješ, nato že jsi ještě žádný můj text nečetl,“ popíchnu ho.

„Máš uměleckou duši, to se pozná,“ odvětí on a mně se po těch slovech nahrne krev do tváří. Radši rychle odvrátím hlavu a pokračuji ve zkoumání fotografií, aby si nevšiml, jak moc na mě jeho prohlášení zapůsobilo.

Dotkl se něčeho, co jsem v sobě už dávno pohřbila. Vzdala jsem se pošetilých snů a nápadu, že bych se jednou mohla uměním živit. Moje práce mě baví, ale něco jí chybí, ačkoliv jsem si to až doteď neuvědomovala. Nedokáže mě plně uspokojit, protože není dostatečně kreativní a tvůrčí. Nechci jen papouškovat cizí slova a vyjadřovat se k cizím knihám, toužím psát svá vlastní. Vyjít ze své ulity na slunce, vydrápat se na vrchol, nebo aspoň tam, kam mi bude stačit dech, hřát se také chvíli v paprscích slávy a cítit to nevýslovné uspokojení, když beru do ruky knihu, jež nese na přebalu mé jméno.

Tohle je můj start do nového života. Teď už se nenechám ničím brzdit. Osvobodím se z vězení, v němž jsem žila po celý svůj dosavadní život, zpřetrhám ta pouta a stanu se konečně tím, kým mám být. Sama sebou!

 

Následující dny ubíhaly poměrně příjemně. Téměř veškerý volný čas jsem věnovala přípravě oné fotografické knihy. Chodila jsem za Adamem do jeho ateliéru, kde jsme společně vybíraly ty nejlepší a nejpůsobivější snímky a diskutovaly o mých nápadech k nim. Několik jsem si vždy brala domů, abych pak nad nimi přemýšlela a v klidu si zapisovala své myšlenky.

Chtěla jsem toto své nadšení sdílet s Robertem, ale ten pro ně, bohužel, nikdy neměl pochopení. Na recenze jsem podle něj stačila, ale na nějaká umělecká díla už ne. Jak to může vědět, když se ani nenamáhá si nějaký můj výtvor přečíst? Uznávám, že nejsem žádný Shakespeare, ale nemyslím si, že bych byla úplně hrozná. V životě jsem už na pár otřesných knih narazila, nutno ovšem podotknout, že byly většinou vydané vlastním nákladem, jelikož si jejich autor až přehnaně věřil a řada odmítnutí od nakladatelů ho nedokázala přesvědčit o opaku, snad tedy také netrpím přehnanou sebedůvěrou, když prohlásím, že alespoň průměrně psát umím.

Nevadí, nehodlám si nechat kazit náladu nikým a ničím. Co na tom, že kolem čmuchá policie. Kdybych se schovávala doma a kousala si nehty nervozitou, tím spíš bych byla podezřelá. Rozhodla jsem se proto hodit vše za hlavu a prostě si užívat života, kdo ví, třeba proti mně brzy shromáždí důkazy, nasadí mi želízka a já skončím na několik let za mřížemi. K čemu mi pak bude, že jsem se celý život, až na to jedno „škobrtnutí“, chovala jako hodná a spořádaná holčička?

Objednala jsem se ke své kadeřnici a kromě zastřižení konečků a prostříhání vlasů, aby účes působil bohatěji a vzdušněji, jsem si vyžádala i barvení. Prohlížím si katalog barev a přemítám, zda si mám zvolit mdlou blond, jiskřivou červenou, která se ale rychle vymývá a brzy z ní zůstane odstín sluncem vyšisované cihly, či fádní hnědou. A pak dostanu ten spásný a naprosto šílený nápad. „Tuhle,“ ukážu s úsměvem na vybraný odstín a kadeřnici údivem spadne brada.

„Jste si jistá?“ ujišťuje se, že si z ní jen neutahuji.

„Naprosto,“ odpovím vážně.

„Jak myslíte,“ pokrčí rameny a dá se do díla.

Po hodině, kdy mi vlasy umyla, obarvila, ostříhala, usušila a načesala, se dívám na hotové dílo a po tváři se mi rozlije spokojený úsměv. Ano, přesně tohle jsem chtěla.

„Sluší vám to,“ prohlásila se značnou úlevou v hlase a zastříhla drobnou nerovnost, jíž si právě všimla.

Poděkuji jí a zaplatím. Když vycházím na ulici, cítím se přímo báječně. Já jsem to vážně udělala! Kdo by si to byl ještě před pár týdny vůbec pomyslel? Kolemjdoucí si mě divně prohlížejí, ale to je mi jedno, nestarám se o to, co si kdo myslí. Tak mám modré vlasy, no a co? Katy Perry je měla taky a v japonských anime má takové každý druhý, tak co řeší? Chápu, že většinou podobné výstřelky nosí spíše puberťačky a ne ženy ke třicítce, ale co na tom? Proč to nezkusit? Mladá jsem jen jednou, pokud to neudělám teď, tak už nikdy.

Ta nová barva jako by mi dodala sebevědomí, cítím se tak silná a tak neuvěřitelně svobodná! Jsou to moje vlasy, já si o nich můžu rozhodovat, nikdo jiný nemá právo mi říkat, jak je mám mít dlouhé nebo jakou barvu mají mít. Kdo kdy řekl, že se podobná barva pro usedlou vdanou ženu nehodí? Ať si všichni trhnou nohou, když budu chtít, můžu si na hlavě udělat duhu a každýmu je do toho šumák.

„Proboha, co to máš na hlavě?“ zděsí se Robert, když mě večer uvidí. Takovou reakci jsem sice očekávala, ale přesto mě jaksi zklamala. Je tak bláznivé čekat od něj podporu?

„Modrou, líbí se ti?“ zeptám se s úsměvem.

„Doufám, že to jde smýt,“ zamračí se.

„Doufám, že to dlouho vydrží,“ odvětím klidně a zamířím do kuchyně, abych mu ohřála večeři.

„Tobě fakt přeskočilo. Jak sis mohla nechat udělat na hlavě něco takového?“ nechápe.

„O co ti jde?“

„Vypadáš příšerně. Tohle nemůžeš myslet vážně.“

„Ale myslím,“ ujistím ho. „Mně se to líbí. A mrzí mě, že tobě ne.“

„Měla by sis to smýt,“ prohlásí zamračeně.

„Ani mě nenapadne,“ oponuji mu nakvašeně, což ho dost zaskočí. „Jsou to moje vlasy a teď jsou modré, zvykej si.“

Robert nad tím sice skřípal zuby, ale to bylo tak vše, co s tím svedl. Já se odmítla přebarvit, takže se s tím musel chtě nechtě smířit.

Adam oproti tomu reagoval nadšeně. Když jsem v sobotu vstoupila do ateliéru, v první chvíli byl taky zaskočený, ale pak: „Vau, to bych od tebe nečekal,“ prohlásí a užasle si mě prohlíží. „Vypadá to skvěle.“

„Díky,“ usměji se a tváře mi zbarví lehký ruměnec. Proč jen nemohl Robert reagovat stejně? Byla bych tak šťastná!

Adam popadne svůj foťák a já slyším jen rychlé cvakání.

„Co to děláš?“

„Fotím tě, co jiného. Tohle se musí zdokumentovat,“ vysvětlí mi s úsměvem. „Pojď sem k oknu,“ požádá mě a já mu vyhovím.

Dokonce mu z legrace párkrát zapózuji, jako to dělají modelky v televizi. Prudce pohodím hlavou a moje modrá hříva, prozářená slunečními paprsky, jež teď připomínají třpytivé odlesky na hladině moře, se mi roztančí kolem tváře a Adam nadšeně mačká spoušť.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10