Samota
Salon je pustý chrám,
rozpité skvrny v nátěru,
rozum přepadá stihomam,
tísnivá agónie večerů.
Tikot hodin měří čas,
duše se samotou dusí,
ubíhajících minut dutý hlas
se táhne jak po nebi husy.
Vytepaná slova básníkova
čtu ospale z bledého papíru,
v mysli z nich se mi ková
drátěná košile na míru.
Slova lásky jak krůpěje jedu,
jako trny bodají do srdce,
zradu já odpustit nedovedu,
žal, který chutná po trnce.
Lepkavá temnota smysly otupuje
a sklenice vína hořkne jak pelyněk,
jediná svíčka mi knihu ozařuje,
skomírající plamen zašlých vzpomínek.
Zemřel čas, teď z minuty jsou léta
a místo pokoje hřbitov dívčích snů,
krvavá orchidej na hrobě lásky vzkvétá
a kvésti bude až do konce mých dnů.