Kouzlo vrbového kvítí
Moje prababička byla úchvatná žena, na kterou často s láskou vzpomínám. Jako malá jsem u ní trávila skoro více času než doma. Když jsme se museli kvůli jistým malicherným sporům odstěhovat od tátovy rodiny, bydleli jsme právě u ní, než moji rodiče postavili dům, a i poté jsem u prababičky často přespávala. Jako její nejstarší pravnouče jsem s ní měla velmi zvláštní a úzký vztah. Trávila jsem s ní spoustu času, pomáhala jsem jí v obchodě i na zahrádce, s vařením, dokonce jsem jí v nějakých čtyřech letech chodila nakupovat. Jedinou věcí, která mi na prababičce vadila, bylo, že mě nutila chodit do kostela a modlit se, chtíc ze mě vychovat dobrou křesťanku mi četla z Bible a já to nemohla vystát. Byla totiž silně věřící katolička a já její zápal nikdy nesdílela a do dneška ke katolické církvi cítím spíše averzi.
I přes svůj náboženský zápal ale prababička věřila i starým pověrám, které uměla, stejně jako jiné příběhy, skvěle vyprávět. Před spaním mi vyprávívala o svém mládí a o dětství mé maminky, která byla pořádné zlobidlo, často se někam vytratila a přivodila tak své rodině perné chvilky. Jednou třeba vlezla k cizímu muži do auta a nechala se jím vozit kolem náměstí. Ještě že šlo o slušného pána.
Některé příběhy byly ale fantastičtější. Její příběh o klekánici, která se zjevuje po odzvonění klekání a unáší děti, které nejsou večer doma, mi v dětství způsobil doslova trauma a i dnes se občas cítím nepříjemně, když mám být po setmění venku. I přes to občasné strašení jsem ale její příběhy milovala a spousta mi jich, díkybohu, uvízla v paměti. Jeden z nich byl obzvláště zajímavý.
„Víš, že první kočičky, co na jaře vykvetou, mají kouzelnou moc?“ zeptala se mě jednou. Bylo mi asi pět let a každá zmínka o kouzlech hned upoutala moji pozornost.
„Ne, vážně?“
„Ano, když si je dáš pod polštář, tak sen, co se ti bude zdát, se splní,“ svěřila mi. Tenkrát jsem tomu samozřejmě uvěřila, ale po několika letech jsem začala pochybovat, zda si to jen nevymyslela. Moje babička mi ale potvrdila, že příběh její maminky je zřejmě pravdivý a historka o kouzelných květech kočiček se v naší rodině traduje.
„Stalo se to tak,“ vyprávěla mi tenkrát prababička, „byla jsem ještě hodně mladá a neměla žádného chlapce, i když jsem si na jednoho myslela. Bylo jaro a vrby začínaly pučet a kvést. Říkalo se, že první kočičky jsou kouzelné, a tak jsem si ze zvědavosti ulomila větvičku a přinesla ji domů. Večer jsem si ji tajně strčila pod polštář a doufala, že se mi bude zdát něco hezkého.“
Ve snu se prý zrovna chystala na svatbu. Měla na sobě pěkné nové šaty a na prsou připnutou snítku myrty. Největším překvapením ale pro ni byl ženich! Nepoznala v něm totiž mladíka, na kterého si myslila, ale syna místního podnikatele Karla.
Když se ráno vzbudila, nepřikládala snu velkou váhu. Její maminka sice také pocházela z významné rodiny v našem městečku, ale její tatínek byl jen obyčejný poštmistr a ona sama v obchodě prodávala boty. Nezdálo se tedy pravděpodobné, že by se měla vdát za Karla, jehož otec vlastnil obchod se smíšeným zbožím, pekárnu, obchodoval s uhlím a byl členem obecního zastupitelstva a kdysi byl i starostou.
Ale, světe, div se, Karel si jí začal všímat! A co myslíte? Uplynul asi tak rok a konala se svatba. Kočičky evidentně opravdu fungovaly a vyplnily prababiččin sen. Anebo že by jí onen sen samy přivodily a místo plnění snů ve skutečnosti jejich prostřednictvím ukazovaly lidem budoucnost? To se nejspíš spolehlivě nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že tehdy to zafungovalo.
Od té doby jsem si už sama několikrát říkala, že bych to také vyzkoušela. Před lety jsem si dokonce přinesla z jarní procházky domů několik větviček kočiček a plánovala si, že si, až půjdu spát, tajně jednu z vázy vyndám a strčím si ji pod polštář, což by, vzhledem k pravděpodobnému stavu povlečení po takové noci, maminku nejspíš nepotěšilo.
Naštěstí se ale můj plán nezdařil a já musela jít spát bez kočiček. Tu noc mě však trápily hrozné noční můry, ze kterých jsem se několikrát probudila. Už ani nevím, co všechno se mi zdálo, pamatuji si jen, že v jedné z nich můj mladší bratr přišel při hloupé hře nešťastnou náhodou o ruku. Strašně křičel a já se vzbudila celá zpocená a vyděšená. Ráno jsem pak děkovala bohu, že jsem kočičky pod polštářem neměla, protože bych se pořád děsila toho, že se ty strašné věci splní.
Od té doby jsem si už se sny nikdy nezahrávala. Když na jaře někde vidím kvést kočičky, s úsměvem vzpomínám na to, kolik štěstí mé prababičce přinesly. Protože mám však stále v živé paměti onu hroznou noc plnou tíživých nočních běsů, už vůbec netoužím pokoušet osud. Co kdyby se mi náhodou zase zdálo něco zlého?