Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fenomén reinkarnace

28. 8. 2016

Už od počátku časů se lidé ptají, co se s nimi stane po smrti. Odpovědí na tuto otázku je nespočetné množství, každé náboženství, každý myšlenkový směr, filozofie i věda mají různé odpovědi. Někteří věří, že po smrti se duše dostane do ráje, ať již ho nazýváme jakýmkoli jménem a má jakoukoli podobu. Jiní si myslí, že až náš čas zde na Zemi skončí, nic dalšího již nepřijde, že žijeme jen jednou a poté se proměníme v prach. A pak jsou zde lidé, kteří věří ve znovuzrození.

Jelikož si zpravidla na své minulé životy nevzpomínáme, možnost reinkarnace tak často zavrhujeme. Naše paměť je závislá na mozku, který se ovšem po smrti rozpadá, jak bychom si tedy vůbec mohli něco pamatovat? Navíc se zdá nepochopitelné, že by něco nehmotného jako duše mohlo vstupovat do interakce s hmotným tělem. V tomto místě je třeba položit si otázku: „Existuje vůbec duše?“ Pokud si na ni totiž odpovíme negativně, mohli bychom celou reinkarnaci popřít.

Jak to tedy je? Na počátku 20. století vyslovil americký lékař Duncan MacDougall myšlenku, že lidská duše má určitou hmotnost. V 60. letech minulého století provedla skupina švédských vědců experiment, zkoumající změny probíhající v těle a mozku umírajících. Došli k překvapivému zjištění, že v okamžiku definitivní smrti pacientů nepřetržitě i s lůžkem připevněných na váhu, se hmotnost umírajícího vždy zmenší o 21 gramů! Po letech se rozhodl stejný experiment zopakovat berlínský lékař Dr. Martens Becker. K dispozici měl 200 pokusných subjektů a použil nejmodernější, neobyčejně citlivou elektronickou váhu. Výsledek nového bádání byl stejný. Poté, co přístroje přestaly zaznamenávat existenci vědomí v mozku, tělo ztratilo na váze 21 gramů. Může se jednat o váhu lidské duše?

Přijmeme-li tedy existenci duše, proč bychom nemohli přijmout fakt, že je možné, aby tato, po smrti fyzického těla, přešla znovu do nového člověka? Cyklus znovuzrození by měl sloužit k tomu, abychom se něčemu naučili. Podle buddhistů je cílem vymanit se z koloběhu životů tím, že dosáhneme osvícení. Terapeutka Monika Chomová má ale trochu odlišný názor: „Když zjistím, že jsem v minulém životě byla vesnický blb a opilec, jaké z toho pro mě plyne poučení pro současný život?“ ptá se. „Podle mě jsme na světě proto, abychom si vše vyzkoušeli, abychom prožili vše, co prožít chceme.“ Teprve až naplníme všechna svá předsevzetí, můžeme se přestat vracet.

O něčem podobném mluví i americký autor James Redfield ve své knize Desáté proroctví. Podle něj existuje něco, co nazývá vizí zrození. Stručně řečeno, ještě před příchodem na svět si duše zvolí svůj osud. Sama si řekne, co chce v životě prožít, čeho hodlá dosáhnout, jak chce žít, a vybere si pro tuto cestu rodiče, kteří jí v naplánované dráze nejlépe pomohou. Ovšem prakticky žádná duše není schopna tento svůj ideální život naplno prožít. V rodině sice získá požadované předpoklady, ale další cesta je jen na ní. A jelikož postupně (přibližně do šesti let věku) ztrácí veškeré vzpomínky na své předešlé životy i období mezi nimi, netuší, jaký život by měla vést. Podle Redfielda je tedy smyslem života rozpomínání se na onu vizi zrození. Teprve až po smrti duše zpětně reflektuje právě prožitý život, který porovnává se svou původní vizí. A najednou vidí, kolik příležitostí promarnila, ať už to ze strachu, z lenosti, z naslouchání špatným lidem… To, co si ze své vize splnila, se podle Chomové vynuluje, ale to, co duše ve svém životě prožít nezvládla, pak přechází do života příštího, kde má novou šanci dosáhnout těchto svých předsevzetí a cílů.

Zní vám to šíleně? Možná jste si jen ještě neuvědomili, kolik zdánlivých náhod vám pomohlo na vaší cestě životem dostat se právě tam, kde jste chtěli být a dosáhnout něčeho, po čem jste toužili. Je to ale opravdu jen náhoda, že jste někoho potkali právě v určitou dobu? Že jste zrovna byli na tom pravém místě v pravý čas? Když se začnete pořádně dívat kolem sebe a uvědomíte si, kolik možností vám vesmír nabídl, a záleží jen na vás, zda jste jich využili či ne, nezdá se vám také, že nic jako náhoda vlastně neexistuje?

Mezi důkazy převtělování se počítá například obřad rozpoznání nového dalajlámy, jehož součástí je poznání předmětů náležejících jeho předchůdci. Jak může malé dítě s naprostou jistotou identifikovat osobní předměty člověka, s nímž se nikdy nesetkalo?

Občas se pak dočteme o případech dětí, které hovoří o věcech, jež by vůbec neměli znát. Jak může pětiletý chlapec Chase Bowman přesně pospat život obyčejného vojáka v americké občanské válce (1861-1865)? Nebo případ švédské spisovatelky Barbro Karlen, kterou od dětství pronásledovaly noční můry plné koncentračních táborů, nacistů, útlaku a skrývání. Od útlého dětství tvrdila, že se jmenuje Anna. A když ve svých deseti letech s rodiči navštívila Amsterdam, na prohlídce domu Anny Frankové prokázala nezvyklé vědomosti. Nejen, že dokázala dům bez problémů najít, ač v Amsterdamu nikdy předtím nebyla, ale navíc byla schopna popsat, co vše se v domě vůči původnímu uspořádání změnilo. Židovský expert na reinkarnaci i blízká přítelkyně Frankových potvrdili, že Barbro zná informace z Annina života, jež mohla znát skutečně pouze Anna.

Za další důkaz se považuje například nepřiměřený talent. „Můžeme snadno vytvořit hypotézu, že Mozart byl hudebníkem už v předchozích životech, zdokonaloval svůj talent a přenesl si ho do dalšího zrození,“ tvrdí Brian Weiss, americký psychiatr a autor bestselleru Mnoho životů, mnoho mistrů.

Mým nejoblíbenějším důkazem je však fenomén xenoglosie. Jedná se o jev, kdy člověk buďto po probuzení z bezvědomí či v hypnotickém stavu mluví plynně jazykem, kterému se nikdy neučil. Může se jednat o současný jazyk, například angličtinu, ale také o jazyky dávno mrtvé, jako latina, staroegyptština či aramejština. Já osobně si tento jev jinak než jako střípek vědomí přenesený z minulého života do současného vysvětlit nedokážu.

Celá věc je podle některých regresních terapeutů ještě mnohem složitější. Například v tom, že podle nich neexistuje lineární čas, ale vše se odehrává zároveň. Proto může náš mozek obsáhnout plné vědomí své existence, nazírat tedy nejen do svých minulých životů, ale i do těch příštích, protože ty všechny se odehrávají právě teď! Abychom se v tom ale lépe dokázali orientovat, vnímáme čas jako lineární a jednotlivé životy od sebe oddělujeme tak tlustou čarou, že k nim většinou nemáme přístup. Podle Chomové dokonce neexistují ani individuální životy, ačkoli my je tak vnímáme. Vše kolem nás je jen božská matrice nekonečného množství možností, v níž se pohybujeme, abychom si vše vyzkoušeli a prožili, matrice, v níž není nic dáno. Všechno včetně přírodních zákonů je jen naším konstruktem. Stejně jako se lidstvo kdysi usneslo na podobě náboženství, usneslo se i na tak elementárních věcech, jako je podoba šedé barvy. Co když ale svůj přístup změníme? Můžeme dokázat věci, o kterých je drtivá většina lidstva přesvědčena, že jsou nemožné? Například Chomová jako jeden z důkazů toho, že nic na světě není absolutně dané, uvedla breatharianismus, kdy lidé žijí a jsou dokonce plní energie, aniž by potřebovali jíst či pít. „Kdyby bylo zákonem, že když nebudeme jíst, zemřeme, jak to, že někdo zemře a jiný ne? A těch lidí stále přibývá.“ To už ale uhýbám od tématu, jež jsem si vytyčila.

Nebudu zde vysvětlovat princip matrice, nelineárnosti času ani možnosti průniku energií, kdy různí lidé v různých časech mohli být jednou a toutéž osobou. Jednak proto, že jsem v těchto věcech nebyla školená a sama všemu úplně nerozumím, a pak také proto, že by takové vysvětlování bylo velice dlouhé a složité a na to zde prostě není prostor.

Dodám tedy pouze, že pokud se chcete dozvědět, kým jste v minulém životě byli, je to možné, stačí jen navštívit regresního terapeuta. Tento krok byste si ale měli předem pořádně promyslet. Regrese vám totiž může na jednu stranu pomoci, například vysvětlit některé vaše strachy, jejichž příčinu neznáte, zbavit vás nočních můr, které mohou být ve skutečnosti záblesky tragických událostí z vašich minulých životů, dobrý terapeut může odblokovat parézu, koktavost, částečnou hluchotu… To zní skvěle, ale bohužel ne všichni terapeuti jsou dobří. Mnoho jich například neprovádí takzvané ukotvení, což způsobí, že trauma, které se při regresi otevře, přejde do vašeho současného života, a to vám může jen uškodit.

Dále by si každý měl uvědomit, že opravdu jen hrstka lidí byla nějakou významnou osobností, většina z nás byla obyčejnými, prostými vesničany. A zde je třeba se ptát: „Stojí mi ta regrese vůbec za to?“ Přes souhrn svých minulých životů se sice můžeme dobrat jistých indicií ohledně našich vytčených životních cílů, ale na druhou stranu nám může zjištění, že nás například člověk, který je v současném životě naším manželem či příbuzným, v minulém životě zabil, zničit život.

Pokud se už tedy rozhodnete regresní terapii podstoupit, dbejte vždy na to, aby ji váš terapeut prováděl v rozšířeném stavu vědomí a nikoli v hypnóze a aby vždy ukotvil pozitivní pocity následující po traumatu úmrtí vašeho minulého já.

Přeji vám hodně zdaru při poznávání sebe sama a ať se vaše vize zrození pokud možno naplní.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10