Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když umělec hledá práci

11. 6. 2016

Chtěli jste někdy něco tak moc, že byste byli schopni udělat prakticky cokoli, abyste toho dosáhli? Toužili jste po něčem tolik, že to pro vás bylo stejně důležité jako dýchání? Bylo to vaší součastí a představa, že toho nedosáhnete byl tak strašná... Protože váš život by neměl žádný smysl, ne když nemůžete být sami sebou.

Já to takhle mám. Jako malá jsem snila o spoustě profesí, chtěla jsem být krasobruslařkou, což je vtipné, protože bruslit vůbec neumím, tanečnicí, zpěvačkou, kastelánkou a také archeoložkou. Jenže ve svých 12 letech jsem dokončila svůj první román a došlo mi, že TOHLE je to, co doopravdy chci. Chci být SPISOVATELKOU!

Tehdy všechno vypadalo tak snadně, účastnila jsem se školních soutěží v poezii a všechny jsem vyhrála a moje próza v celorepublikových soutěžích také slavila pár úspěchů. A když jsem ve svých 13 získala třetí místo ve světovém kole mezinárodní soutěže v psaní dopisů vyhlášené pod záštitou UNESCO Mezinárodním úřadem Světové poštovní unie jako vůbec první Češka (a pokud vím i jediná), vše vypadalo prostě skvěle. Dokonce jsem začala přispívat svými básněmi do novin Robinson.

Jenže pak jsem přestoupila na jinou školu a musela se sžít s novým kolektivem a začít přemýšlet o střední škole a na nějaké soutěže nebyl čas. A na střední, která byla skvělá, jsem se zase téměř o žádných soutěžích nedoslechla, můj učitel češtiny nás o tom neinformoval a od mého vysněného cíle mě spíše odrazoval, zčásti možná proto, že jsme se, co se týče literatury, názorově velmi rozcházeli. Měla jsem být tehdy aktivnější a vyhledávat si soutěže na internetu sama, ale možná jsem byla až moc sebevědomá. Nevím.

Každopádně poté přišla vysoká a já zjistila, že má volba studia nebyla úplně nejšťastnější. Studovala jsem historii, jež mě vždy zajímala a bavila, v kombinaci s archeologií, kterou jsem se zabývala v několika svých knihách, ale nebylo to ono. Nakonec jsem tedy vyměnila archeologii za bohemistiku. Ale ani zde jsem neměla příležitost své psaní uplatnit, učila jsem se jen gramatiku, kterou jsem celkem dobře ovládala vždy, takže jsem se na daných hodinách spíše nudila, a dále se učila o významných českých autorech a četla a rozebírala jejich díla. Žádné tvůrčí psaní ale součástí osnov nebylo. Ptáte se, proč jsem nestudovala žurnalistiku? Odpověď je jasná: za prvé nemám zájem o aktuální dění, nesleduji zprávy ani nečtu noviny, což je pro studium žurnalistiky docela problém. A dále žurnalisté mají vlastní styl, jímž musí psát a já v době, kdy jsem si vybírala vysokou školu, teprve objevovala svůj vlastní. Jak prokázaly i zmiňované soutěže, lidem se líbilo, jak píšu, tak proč to měnit? Navíc jsem stejně nikdy nechtěla být novinářkou, nechci psát o něčem, co mi někdo určí a způsobem, který mi určí. Chci psát o tom, co mě baví, co mě zajímá a takovým stylem, jakým chci jen já. 

Jenže pak jsem skončila školu a nastal problém, jaký jistě zažila většina z vás. Doufám, že jste měli sílu dočíst to až sem. Omlouvám se za dlouhý úvod, ale pro patřičné pochopení mého problému byl nutný.

Takže je tu problém - hledání práce. Projížděla jsem si nabídky a říkala si: "Proboha, copak tu není nic, co by mě aspoň trochu bavilo a zajímalo?" Nakonec jsem vzala brigádu v dětském koutku, protože mám děti ráda, ale šlo jen o pár směn měsíčně na dohodu práce a žádné velké peníze si tím člověk nevydělal. A pak jsem z nutnosti nějakého zaměstnání vzala místo recepční v jednom hotelu s tím, že se budu dál poohlížet po vhodnější pozici. Jenže po půl roce mi vypršela smlouva na dobu určitou a já skončila opět na dlažbě. Ne, že bych ve své práci nebyla dobrá, ale asi nemám dostatečně reprezentativní vzhled, kdo ví, důvod neprodloužení smlouvy mi sdělen nebyl.

Znovu jsem se zaregistrovala na úřadu práce, přihlásila se do pár výběrových řízení, ale neúspěšně (ačkoli jsem z oněch zaměstnání stejně kdovíjak odvázaná nebyla, takže mě to ani nemrzelo), stále procházím nabídky zaměstnání, denně mi chodí na email upozornění na nové pozice... Ale jaké pozice? Kuchař. Číšník. Prodavačka. Uklízečka. Operátorka callcentra. Obráběč kovů, betonář, elektrikář... Jak si mám z takových nabídek vybrat práci?

Mám bakalářský titul z historie a bohemistiky, vyznám se v literatuře, ráda zpívám, domluvím se anglicky, španělsky a při troše snahy i německy. Mám rozsáhlé všeobecné znalosti, procestovala jsem půl Evropy, vyznám se ve filmech a seriálech, vyšívám, vyrábím šperky a navrhuji šaty (hlavně plesové róby a šaty, co by se daly využít jako filmové či divadelní kostýmy), hrála jsem divadlo, viděla několik desítek muzikálů a hlavně PÍŠU!

Nejen v České republice, ale jistě i všude jinde na světě jsou lidé s podobným problémem. A já se ptám, kde my máme najít práci? Proč mám trávit hodiny v zaměstnání, které mě nebaví a jež by někdo jiný vykonával rád? V zaměstnání, které mě navíc obírá o čas, potřebný k tomu, co chci doopravdy dělat? Ano, nějak se živit musím, ale kdy přijde vhdoná chvíle pokusit se dělat to, bez čeho nemůžu žít?

V Čechách je navíc extrémně složité stát se spisovatelem, pokud nemáte peníze nebo slavné či vlivné příbuzné. Samozřejmě můžete všude rozesílat rukopisy - dělám to, nemyslete, že ne - ale problém je, že většina nakladatelství se vám vůbec neozve. Možná můžete mít talent, ale nemáte jméno, které prodává. A vaše dílo je třeba příliš jiné, příliš novátorské nebo kontroverzní... Problémů je celá řada. A když už se vám knihu podaří vydat, je skoro nemožné se v našich podmínkách uživit pouze psaním, takové štěstí mělo jen pár jedinců. Opravdu mě mrzí, když čtu nějakou knihu své oblíbené autorky, kde už na začátku děkuje svému týmu lidí, jež se na knize podíleli: literárnímu agentovi, korektorovi, např. lékaři, jenž jí radil v medicínských otázkách atd. Já nemám tým lidí: korektury si dělám sama, pokud potřebuji znalosti z oboru, jenž neovládám, musím sáhnout po odborných knihách zapátrat na internetu; nemám literárního agenta, jenž by mi sehnal vydavatele, musím si ho najít sama. Všechnu práci odvádím sama a dělám ji dobře a přesto je tak těžké se k nějakému vydání dopracovat.

A co mám dělat do té doby? Najít si další práci, která mě nebaví a jen mě ničí a připravuje o potřebný čas a energii? Proč nikdo nehledá korektorku, když v každé knize, jíž čtu, nacházím tolik chyb? Také bych ráda dělala editroku v nakladatelství: četla rukopisy, mluvila s autory a pomáhala jim jejich dílo vylepšit. Nebo bych ráda psala recenze na knihy a filmy, jenže všechny nabídky podobných pozic jsou bez platu a já se něčím živit musím. Smůla. Co mi tedy zbývá? Zřejmě nic jiného, než se smířit s krutou realitou a doufat v zázrak, který možná nikdy nepřijde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10