Jdi na obsah Jdi na menu
 


Peníze versus talent

18. 11. 2016

Od doby, co dělám externí korektorku pro jedno nejmenované nakladatelství, jsem ztratila veškeré zbývající iluze o úrovni moderní české kultury, především pak literatury. Ne že by podobný problém neměli i v jiných zemích, ale co si budeme povídat, ty špatné kusy, které na trhu propadnou, se k nám na pulty knihkupectví nedostanou, protože které nakladatelství by záměrně páchalo sepuku vydáváním blábolů, o které nikdo nestojí?

Sice nikdy nepochopím, jak může být tak populárním autorem např. pan Viewegh, proti kterému osobně nic nemám, ale jehož díla, která sice znám jen z filmu, ale i tak si myslím, že mám o jejich podobě a kvalitě slušnou představu, absolutně neuznávám. Nemám ráda vulgárnost a knihy, kde jde všem hlavně o sex. Ne že bych byla frigidní, sex v knihách mi nijak nevadí, četla jsem třeba Pravou krev a to je místy docela pornografické, ale postavy se musí chovat rozumně. Představa, že např. všem náctiletým jde pouze o sex, je však naprosto scestná a směšná. Osobně neznám nikoho, kdo by se choval jako hlavní postavy z knih tohoto pána, a jsem za to velmi ráda, protože s někým takovým bych si opravdu neměla co říct a vyhnula bych se mu obloukem.

Podobný případ je pan Urban, od něhož jsem četla dvě knihy a dodnes nevím, co si o nich myslet. K Santiniho jazyku jsem se dostala přes stejnojmenný film, který se mi velmi líbil, ale kniha mě docela zklamala. Jako chápete počínání hlavního hrdiny, který když objeví mrtvolu, nenapadne ho nic lepšího, než sáhnout na vražednou zbraň, aby na ní nechal svoje otisky, a poté mrtvolu někam schovat, aby ji nikdo nenašel? A co pokud se tělo časem najde? Jak pak asi daný hrdina vysvětlí, že je všude jeho DNA a otisky? Opravdu velmi racionální a pravděpodobné chování průměrně inteligentního a vzdělaného člověka, který netrpí žádnou duševní poruchou. Navíc se tento zvláštní hrdina nedokáže rozhodnout mezi dvěma ženami, a tak se postupně vyspí s oběma, aby se nakonec rozhodli žít ve třech v jedné domácnosti, k čemuž časem možná milostivě přiberou i třetí ženu, dvojče jedné z hrdinových partnerek, jež je momentálně zavřená na psychiatrii. WTF?

A korunu všemu nasadila kniha Stín katedály, dějově Santiniho jazyku předcházející. Dobrá, přiznávám, že magický realismus není zrovna můj šálek čaje, ale co je moc, je příliš. Hrdina je dle mého dosti vyšinutý kunsthistorik, jenž maniakálně miloval svou ženu. Až tak, že třeba pil její menstruační krev či po celé Praze chodil se zrcátkem a hledal dva souložící psi, aby je do zrcátka "zachytil" a tím pak, až jej vloží ženě pod polštář, manželku přiměl, aby s ním měla sex. Připadá Vám to normální? Mně tedy rozhodně ne. A navíc dost nechutné. O takového člověka bych si neopřela ani kolo, ale mladá policistka Klára se do něj na první pohled bezhlavě zamiluje. Sama je ovšem také tak trochu podivín, takže se k sobě ti dva vlastně docela hodí. Jen bych je radši viděla na uzavřeném psychiatrickém oddělení než se volně pohybovat po Praze mezi normálními lidmi. Co čekat od policistky, která si začne s takovým šílencem?

Dost už ale, každý má jiný vkus a já nehodlám nikoho hanit. Pokud se vám podobné věci líbí, prosím, já ovšem zastávám názor, že literatura by měla mít určitou úroveň.

Bohužel v době, kdy se ze všeho, včetně literatury, stal byznys, je těžké nějakým standardům dostát.

Pošlete-li knihu do nějakého nakladatelství, musíte být opravdu dobře připravení. Kniha musí mít perfektní úpravu, perfektní gramatiku, vybroušený styl, zajímavý příběh atd. Redaktoři dostávají stovky rukopisů, proč by tedy měli ztrácet čas s něčím, na čem si sám autor nedal moc záležet? Mnohdy už první odstavec rozhodne, zda Vaše dílo poputuje do tiskárny anebo rovnou do koše.

Bohužel mnoho kvalitních děl se ani tak do tiskárny nedostane, protože redaktoři na Vás zkrátka nemají čas, mají plný ediční plán apod. a Vaši ukázku tak často vůbec neotevřou. Většinou se ani nedozvíte, zda se dílu, na kterém jste strávili stovky hodin, pohrávali si s každým slovem, pečlivě kontrolovali gramatiku atd., někdo vůbec věnoval, protože se zkrátka nikdo nenamáhá Vám dát vědět. Chápu, že na nějaké dlouhé dopisy nikdo nemá čas ani náladu, ale aspoň větička: "Podíval jsem se na to a není to něco, co bych chtěl vidět na pultech knihkupectví." by očas potěšila. Je to lepší než marné čekání na nic.

Pokud však máte v záloze pár desítek tisíc a chcete je investovat do své tvorby, můžete tohle všechno přeskočit. Najděte si buďto literární agenturu, která Vám sežene nakladatele, samozřejmě ale za procenta ze zisku, nebo si rovnou zaplaťte vydání sami. Riskujete však, že kniha bude propadák, nikdo si ji nekoupí a Vy zbytečně přijdete o peníze, ale takové už je holt riziko podnikání.

Momentálně jsem měla šanci dostat do rukou jeden takový rukopis, u něhož jsem měla udělat korekturu. Příběh byl docela zajímavý, ale se spoustou logických chyb. Víte, autor by si měl v první řadě rozmyslet, pro koho dílo vlatně píše, a tím spíš, píše-li knihu pro děti, protože pak musí vše přizpůsobit předpokládanému věku čtenáře. Osobně si nedokážu představit, že by zmíněnou knihu četlo malé dítě, jelikož děj je velmi zhuštěný, na pár stránkách se odehraje velké množství věcí a dítě se v tom začne ztrácet, obzvláště pak v dějových odbočkách. Starší čtenáři zase určitě neocení jména postav a některých míst, no řekněte sami, četl by teenager knihu, kde se pohoří jmenuje Vysoké hory a rádce se jmenuje prostě Rádce? To Vám nezbaští ani malé dítě. Nemluvě o tom, že autor tohoto díla neví, jak správně napsat přímou řeč - že znaménko patří před uvozovky, že věta uvozovací, zakončená dvojtečkou, je součástí přímé řeči a nemohou tudíž být každá v jiném odstavci apod. Když už si autor toto nepamatuje ze základní školy, je vážně tak těžké sáhnout do knihovničky po nějaké knize a prostě se do ní podívat? Nemluvě o tom, že celá kniha je psána v krátkých holých větách, které místy na sebe ani nenavazují. Byla jsem tedy nucena jednotlivé věty spojovat do souvětí, aby se to dalo aspoň trochu číst.

Velmi mě zklamalo, když jsem se svěřila nakladateli s tím, že kniha není úplně dobře napsaná, kulantně řečeno, a že bych očekávala, že když už chce někdo vydat knihu, měl by v první řadě umět psát. Jaká byla jeho reakce? Jde přeci v první řadě o spokojenost klienta, který chce vydat svou, byť i nepodařenou prvotinu, v čemuž mu on laskavě pomáhá. Mám si tedy své názory nechat pro sebe a doufat, že moje úpravy autor schválí.

Upřímně, já bych nikdy knihu v takovémto stavu nikomu nenabízela, a kdyby už ano, asi bych se hanbou propadla, kdybych viděla výsledek korektury. A to jsem se držela velmi zpátky a neupozorňovala na neznalost vypravěče a různé logické nedostatky, neřkuli úplně pitomá jména. Jistí lidé ale zřejmě mají hroší kůži a nadbytek nezdravého sebevědomí.

V praxi to tedy funguje tak, že za peníze dostanete to, co si objednáte, a literatura se tak mění v prostý obchod, bez jakéhokoli kouzla či vyššího smyslu. Co ale ti chudáci lidé, kteří si v knihkupectví podobný výtvor koupí? A co stromy, které musely padnout, aby byl papír z nich vyrobený znesvěcen takovým škvárem? To už ale nikoho nezajímá, protože autor má svou knížku, je tedy spisovatel a vše ostatní je mu ukradené.

Myslíte si, že je to tak správné? Osobně znám hodně lidí, kteří mají obrovský talent, ale svou knihu nemají, protože se musí doprošovat velkých nakladatelství, aby si udělali čas a podívali se na jejich výtvory, a, budou-li mít štěstí, je i na vlastní náklady vydali. S tím se ovšem pojí fakt, že chudák autor, jenž se na celém díle nejvíce nadřel, dostane ze zisku jen pár procent, ze kterých ani nevyžije. Nemůže se tedy psaním živit, musí docházet do zaměstnání a psaní se věnovat ve vzácných chvilkách volna. A proč že to takový autor dělá? Inu proto, že to zkrátka miluje, přestože mu všichni házejí klacky pod nohy.

Jaký je Váš názor? Osobně nejsem proti myšlence zaplatit si za vydání knihy, sama jsem si nechala udělat pár výtisků svých básní (ovšem bez ISBN, čili je nenajdete v knihkupectví ani v knihovně, protože jsou to jen takové autorské knihy, které slouží spisovateli např. k propagaci na literárních čteních apod.). Zastávám ale názor, že i přesto by si měl vydavatel vybírat, jaká díla vydá. Vždyť jejich kvalita se dotýká i dobrého jména onoho vydavatele? Nevím, jestli kdybych si od jednoho vydavatele koupila knihu plnou chyb, zda bych zkusila ještě nějakou jinou z jeho produkce. Sám vydavatel či nakladatel přeci svým jménem a svou firmou autora zaštiťuje a pokud se postaví za špatnou knihu pouze proto, že za to dostal zaplaceno, nelíbí se mi to a považuji to za pokrytecké, nemluvě o tom, že sám nakladatel takto sám sebe dehonestuje.

Z tohoto důvodu, ač nějaké peníze na účtu mám a má kniha je v opravdu výborném stavu, odmítám podobné jednání a raději se budu dál doprošovat u nakladatelů, u nichž mám jistotu, že vydávají jen kvalitní věci a mají tedy výborné reference, než si možná vydělat víc, ale být dávána do souvislosti s brakem, prohnilou komercí a "autory", kteří by v ideálním světě svá díla vůbec publikovat nemohli.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10