Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze na život

28. 8. 2016

Určitě už jste slyšeli rčení kniha života nebo kniha osudu, ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak by taková kniha vypadala? Byla by tlustá či tenká? V pevné nebo papírové vazbě? Byly by v ní ilustrace? Jakého formátu by asi byla? A dala by se na ni napsat recenze?

Ze všeho nejdřív se podívejme na autora, je jím nějaká vyšší bytost tam někde nad námi, nebo si svůj příběh píšeme sami? Popřípadě může jít o kombinaci obojího. Pokud jsme ale jen my sami autory našich vlastních příběhů, proč s nimi nejsme spokojeni? Snad už je to takové prokletí všech umělců, že z touhy po dokonalosti nikdy nejsou spokojeni se svým dílem a stále se snaží o něco lepšího, což je jen dobře. Proč pak ale kolem sebe vidíme tolik zmařených životů? Je možné, že takovýto jedinci to prostě jen vzdali a přestali se snažit, protože si řekli, že je spousta lepších spisovatelů, než jsou oni a že to tedy stejně nemá cenu, nebo je zatím něco víc?

Ano, my sami si píšeme svůj životní příběh, ale ne tak svobodně, jak bychom snad chtěli. Více či méně vědomě se při naší tvorbě necháváme inspirovat knihami ostatních, jejich životními úspěchy, metodami, jejich životními cestami a zapomínáme na to, že o laciné kopie nikdo nestojí a tím méně my sami, neboť každý z nás je naprostý originál. Bohužel ale jen velmi málo z nás dokáže zazářit a udělat ze svého života pomyslný bestseller. Většina je totiž až příliš svázána dobovými pravidly, normami, myšlenkovým proudem, náboženstvím a dalšími nejrůznějšími společenskými mechanismy.

Jistě, že musí existovat určitá pravidla, aby na trhu nevznikl naprostý chaos, ale nepodřizujeme se až zbytečně mnoho? Pořád mluvíme o tom, co bychom dělali, kdybychom mohli, o tom, co bychom si ze srdce přáli, ale z nějakého důvodu se to bojíme uskutečnit. Proč je-li to v mezích zákona? Tolik se bojíme vystoupit z masy průměrnosti, že se raději pokoušíme s ní splynout a postupně tak zabíjíme vše, co na té naší knize mohlo být krásné, zajímavé a originální.

Téma tohoto čísla našeho časopisu zní „Člověk především“ a já se ptám, kde je člověk v systému, jaký jsme si sami nastavili? Mnoho lidí studuje ne z touhy po vzdělání, ale prostě jen proto, že jsou k tomu nuceni nejen vnějšími vlivy, jako např. rodinou, ale i vnitřními mechanismy, které nám říkají, že s nějakým titulem se budeme mít v životě líp. Jenže je tomu skutečně tak? Když už takoví lidé zatnou zuby a nějak dostudují, najdou pak práci, která by jim byla odměnou za jejich úsilí?

A jak si řídíme svůj život? O co nám jde především? O lidi? O sebe? Upřímně o tom pochybuji. Hledáme si práci především podle nabízené výše platu a už málo hledíme na to, zda je pro nás ono místo skutečně to pravé a zda nás taková práce bude naplňovat. Tisíce a miliony lidí docházejí denně do zaměstnání, které nenávidí, ale přesto s tím nic nedělají. Ano, je to složité, každý potřebujeme peníze, potřebujeme uživit sebe sama i svou rodinu, ale skutečně se přitom musíme tak týrat? A jaký příklad tím dáváme našim dětem? Jen proto, že se bojíme změny, radši skloníme hlavu, zatneme zuby a pokračujeme v zajetém stereotypu. Uvědomuji si, že každý nemůže dělat to, co by si přál, a to z nejrůznějších důvodů, ale zamyslete se okamžik nad sebou a odpovězte si na otázku: „Skutečně jsou má přání tak nesplnitelná, nebo se prostě jen bojím? Nevěřím si a proto to radši ani nezkusím?“

Nakonec tedy trávíme většinu života v práci, která pro nás znamená nutné zlo (a teď nemluvím o těch několika málo šťastlivcích, jimž se podařilo udělat ze svého koníčku své zaměstnání) a kvůli níž nemáme čas na to, co je v našem životě opravdu důležité, na naši rodinu a na to, co nás opravdu baví a naplňuje nás štěstím. Nepřipadá vám také, že v tomto systému není místo pro lidi? Že jsme armáda robotů, jež poslušně plní svou funkci, dokud nezreziví a nebude nahrazena jinou? Kde je místo pro člověka v systému, jenž nás nutí vzdát se toho nejcennějšího, co máme, tudíž sebe sama?

Zkusme tedy více věřit naší tvůrčí intuici, popusťme uzdu fantazii a pokusme se vydat jinou cestou. Bude to těžké a mnoho faktorů jistě bude mluvit proti, ale nezapomínejme na to, že každá taková kniha života je jen tak dobrá, jak dobrý je její autor. To na nás záleží, zda se z našeho příběhu stane hit anebo skončí zapomenutý na nějakém regále v koutku obecní knihovny, kde na něj jen sedá prach. Pokusme se tedy nechat za zády strach a hledejme nové náměty a zážitky pro nové kapitoly, nepolevujme ve své touze po dokonalosti, ale ani se nenechejme zdeptat neúspěchem. Napišme takové dílo, na které můžeme být hrdí především my sami.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10