Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svět jako vůle k zániku

28. 8. 2016

Arthur Shopenhauer mluvil o světě jako vůli a představě, Friedrich Nietzsche zase o vůli k moci, při pohledu na současný stav naší doby nám však vyvstane na mysli úplně jiné spojení. Vůle k bolesti či dokonce vůle ke smrti.

Není to vůbec přehnané. Lidstvo má od počátku destruktivní sklony. Již od samého začátku mezi sebou zápasí nejen jednotlivci, nýbrž i celé národy. Jistě to lze vysvětlit touhou po moci, uchvátit moc a vládnout, být lepší než ostatní, mít se lépe, ale taková představa je poněkud krátkozraká. Získá-li nakonec někdo moc, pak se většinou jedná jen o jednotlivce či menší skupinu lidí, ale pro valnou většinu se celkem nic nezmění. Stále budou porobení, stále budou mít stejné postavení, budou žít stejným způsobem, sloužit svým zájmům, jež se v souvislosti s tím, kdo je právě u moci, mění jen nepatrně či dokonce vůbec. Není důležité, jakému pánu slouží, důležité je jen žít, přežívat.

Proč to ale potom dělají? Proč bojují, když tím nic nezískají? Obecně platí, že mohou spíše víc ztratit než získat, proč tedy to všechno? Protože je to naše přirozenost. Mír je utopií, krásnou, ale nerealizovatelnou. Člověk potřebuje boj, potřebuje válku, potřebuje utrpení. Díky bolesti se cítí být více naživu.

Stačí se jen rozhlédnout kolem a nalezneme mnoho příkladů tohoto fenoménu. Jak si máme vysvětlit vlnu stylu zvaného emo, který si přímo libuje v utrpení, v temnotě a smrti? Co mladé lidi vede k tomu, aby na životě viděli převážně jen to tragické? Dalším příkladem je stále vysoký počet sebevražd ve společnosti. Atentáty a války. Ale to není vše. Poslední dobou je kultura ovládnuta příběhy o upírech a vlkodlacích, ale převážně o upírech. Autoři z celého světa stále chrlí jednu knihu za druhou, že filmaři ani nestačí všechny převádět do obrazové podoby. Proč právě upíři? Co je na nich tak přitažlivé? Odpovědí je právě smrt. Jsou přitažliví tím, že přemohli smrt, ale nezbavili se utrpení. Ve skutečnosti trpí více než smrtelní lidé, jejich utrpení je niternější a trvá mnohem déle. Naše kultura se posunula dopředu a z upíra – vražedné bestie Brama Stokera – učinila tvora duševně rozervaného, toužícího po pochopení a po vysvobození se z bolesti. Čím je tento stále se opakující motiv pro naši současnou kulturu tak přitažlivý? Co způsobilo ten nový pohled na démony, jichž se lidé po staletí obávali, že je dnes uctívají a touží se jim přiblížit? Být součástí jejich světa? Světa bolesti a smrti? Co jiného než právě vůle člověka k bolesti a smrti, kterou v sobě každý nosí. Díky tomu, že si každý v sobě nosíme smrt, s níž jsme se tak sžili, že už nás nešokuje tak, jak by měla, nechává nás docela chladnými, netečnými. Musí se stát tragédie, při které zemře velké množství lidí, aby to s námi ještě nějak pohnulo. Žijeme natolik obklopeni smrtí, že ji vnímáme jako svou součást, přijímáme ji a někdy i vítáme. Proto ta změna. Upír se stal symbolem naší doby.

Člověk je masochista. Člověk chce trpět. To je poznání, ke kterému každý z nás musí dříve či později zákonitě dojít. Každou chvíli si někdo na něco stěžuje, ale hluboko v duši ho to vlastně těší, má radost z toho, že si může stěžovat. Kdyby byl šťastný, kdyby byl zbaven utrpení, nevěděl by, co si počít.

Člověk se řídí vůlí k smrti, jež ovládá celý svět, neboť vše co vzniká, již od chvíle svého zrození neúprosně spěje k zániku. Na jednu stranu člověk se smrtí bojuje a na druhou jí rád dává do rukou svůj i cizí život a také neustále nové prostředky, jež jí usnadňují její práci. Představa smrti jako postavy s kosou v ruce je dnes již dávno přežitkem. Smrt má kulomety, bomby, jaderné hlavice. V době průmyslové revoluce se lidstvo domnívalo, že s novými objevy a pokroky učiněnými v medicíně se stane téměř nesmrtelným, že dokáže odehnat smrt, porazit ji, uniknout z jejích okovů, ale namísto toho jí jen dalo příležitost pracovat přímo v masovém měřítku. Postavilo přímo továrny na smrt, pracuje pro smrt, řítí se jí vstříc a je za to rádo.

V člověku je od samého počátku zakořeněn pud boje, touha po válce a s tím spojená touha po smrti. Jednotlivec i celý národ chce rozdrtit své nepřátele, ne je jen ovládnout, pokořit, chce je přímo zničit.

Už malé děti si hrají válečné hry a společnost je v tom ještě podporuje. Pryč jsou doby našich předků, kdy většinu hraček tvořily věci typu káči či kačera na provázku. I tehdy si kluci hráli na vojáky, ale dnes to probíhá v mnohem větším a výraznějším měřítku. Obchody jsou zavaleny meči, noži, pistolemi, luky a dalšími vražednými nástroji. Již od útlého věku učíme svoje děti zabíjet.

Ze smrti se stal výdělečný byznys.

Karel Čapek ve své Válce s mloky říká: „Víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu? – „Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.“ – Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.“

Jak hluboká to myšlenka. Proč všichni podporují Mloky v jejich ničení? Protože z toho mají ekonomický prospěch? K čemu jim budou peníze, když se utopí? Protože jim jde o moc? Co získají? Celé kontinenty se změní na úzké pásy pevniny, která bude sloužit Mlokům. Lidé, co přežijí potopu, budou sloužit Mlokům. Kde v tom lze spatřit nějakou moc? Ne, lidé Mlokům pomáhají, protože se jim líbí ničení. Mloci ničí jejich nepřátele i spojence, jejich sousedy a časem zničí i je, oni to vědí, ale nevadí jim to. Dál je podporují a jen si tak budují vlastní mokrý hrob. Proč se nespojí a nepostaví se jim? Proč nebojují o holé životy? Anglie to zkusila a padla, ale jiné státy se k ní nepřidaly. Proč? Proč se lidstvo nepostavilo Mlokům na odpor, dokud byl čas? Proč se jim radši rozhodli do posledního dechu sloužit a podílet se tak na vlastní apokalypse? Co je k tomu vedlo? Jednoduše jejich hluboce zakořeněná vůle ke smrti.

Člověk je zvláštní tvor. Dojde-li k nějaké tragédii, lidé se dokáží semknout a vzájemně si pomáhat, ale jakmile nebezpečí pomine, jsou na sebe opět jako psi. Příklad toho najdeme například v Sapkowkého sáze o zaklínači. Sapkowski lidstvo neidealizuje, nestaví ho na piedestal, nezdobí ctností a nepřechází taktně jeho nedokonalosti, ne, on je ve svém pohledu až mrazivě realistický. Váleční veteráni zmrzačení v boji, jež cestou domů z bitevního pole narazí na skupinku svých protivníků z bitvy, hladových a zbídačených, jim dají své jídlo, poskytnou jim nezištnou pomoc. To je jedna, ta lepší tvář lidstva. Ta druhá se ale bohužel ukazuje častěji. Tvář lidí, kteří, když jim hrozí nebezpečí, jsou ochotni spojit se s jinými rasami, kterými opovrhují, neboť se jim cítí nadřazeni. Ve válce bojují jednotlivé národy bok po boku a všechny rozdíly, jež kdysi byly překážkou pro dobré vzájemné vztahy, najednou nejsou důležité. Po bitvě je oddíl trpaslíků lidmi opěvován, jelikož s jeho pomocí dosáhli vítězství. Společně oslavují, společně se cítí být hrdiny. Ale již za pouhý měsíc lidé uspořádají ve čtvrti trpaslíků pogrom. Znovu v nich zaplanou jejich xenofobní názory, jejich strach ze všeho, co se odlišuje od většiny, přirozený sklon ke krutosti, takže celá situace vyvrcholí násilím.

Pro takovéto příběhy není ani nutné chodit do světové literatury, kde jich najdeme nepřeberné množství, stačí se podívat do vlastní minulosti, v dějinách najdeme podobných případů nespočet.

Lidé jsou odpradávna hnáni neodbytnou touhou zabít, ale stejně tak i touhou zemřít, kterou si ovšem ve většině případů nepřipouštějí. Ne vědomě. Vědomě smrt odmítají, prchají před ní, ale současně ji vyhledávají. Opájejí se násilím, které vidí všude kolem. Stačí si přečíst noviny, nebo se ještě lépe podívat na televizi. Bylo by skoro zázrakem najít v programu vysílání den, kdy by neběžel žádný film s prvky agrese, krutosti, nenávisti a vraždy. A to se už dávno netýká jen filmů pro dospělé. Proč se právě tyto náměty znovu a znovu opakují? Proč jsou tyto filmy produkovány jako na běžícím pásu? Protože lidi baví. Člověk se většinu dne přemáhá, bojuje se svou agresivitou i se svou podvědomou touhou trpět. Když ale dojde na čas odpočinku, často sáhne právě po něčem, co je plné agresivity. Potřebuje tak ukojit svou niternou potřebu násilí a utrpení. I když ho sám druhým nezpůsobuje, baví se tím, že sleduje, jak trpí jiní, lidé, které nezná, na kterých mu přeci nezáleží. To ovšem není jen fenoménem dnešní doby. Vzpomeňme na starověký Řím a jeho gladiátorské zápasy. Lidé je milovali, protože byli plné utrpení, plné násilí, plné smrti. Lidé rádi viděli, že někdo se má hůř než oni, že někdo trpí víc než oni, a to je dělalo šťastnějšími. A stejně to funguje dodnes. Lidé chtějí aspoň zprostředkované násilí, když už jim jejich uměle vypěstovaná morálka nedovoluje se ho přímo účastnit, přesto ale o tom v koutku mysli sní, představují si sebe na místě těch gladiátorů, bojovníků za holý život. Jaké by to bylo zvítězit a zabít protivníka? Jaké by to bylo být zabit?

A lidé jdou ještě dál. Když už nemůžou svou agresivitu ventilovat násilím vůči ostatním, pustoší alespoň Zemi. Zuřivě drancují pevninu i světové oceány, kácí pralesy, otravují vzduch, znečišťují řeky. A Země se brání, sesílá na lidstvo nové morové rány, nové choroby, ale lidé neposlouchají a dál ji vykořisťují, jen aby měli ještě více. Proč myslet na zítřek, když žijeme dnes? S takovýmto způsob myšlení přeci zítřek nikdy nepřijde, jelikož existuje pouze dnes. Ale ten „dnešek“ nezůstane navěky příznivý. Přijde den, kdy bude pozdě na to něco s tím udělat. Den, kdy nám dojde, že svým zbytečným jednáním, zabíjením naší planety, jsme zabili sami sebe, protože jednou už příroda prostě nebude mít sílu se obnovit. Už dnes tisíce lidí umírají hlady, ale my děláme, že to nevidíme, nechceme to vidět, protože se nechceme zastavit. Možná, že se ani nechceme zachránit. Možná.

My chceme trpět. Když se objevila psychologie, lidé si zvykli navštěvovat své terapeuty s každou maličkostí. Duševní problémy se staly módou. Říká se například, že ve Spojených státech byste jen těžko našli člověka, který by neměl svého psychologa či psychiatra. To ale neplatí jen pro duševní choroby. Obdobné věci vidíme i v prostředí klasické medicíny. Lidé si zvykli chodit k lékaři s každým problémem, byť sebemenším. Někteří dokonce - ti, které nazýváme hypochondry – se neustále pozorují a hledají na sobě každou sebemenší stopu nemoci a přímo se tetelí blahem, když se jim podaří něco objevit. Lidé zkrátka chtějí být nemocní, chtějí být léčení, ale hlavně nemocní. Chtějí trpět a užívat si to, získávat soucit svého okolí. Být nemocný, ať už jakkoli závažně, na těle či na duši, se dnes zkrátka nosí. My všichni jsme hypochondři.

Lidstvo degeneruje. Z lidí silných, kteří si dokázali poradit téměř v jakékoli situaci, kteří dokázali přežít všelijaké těžkosti, se dnes postupně stává tupé stádo, jež se nedokáže vypořádat ani s každodenními problémy. Pořád potřebujeme, aby nám někdo radil, aby nám někdo pomáhal. Potřebujeme specialisty na všechno, protože už si neumíme pomoci sami. Neumíme si opravit rozbitou židli, neumíme si sami vyléčit rýmu, neumíme vařit bez kuchařky, pěstovat rostliny bez návodu, jak na to, neumíme se sami vypořádat se svými emocemi, neumíme sami vychovat dítě bez odborných rad a tak dále, a tak dále. Co tedy dokážeme? Umíme ještě vůbec žít bez návodu?

Jak jsme došli až sem? Skoro až na samou mez, za kterou když se dostaneme, už nebude návratu. Co se stane s lidmi potom? Budou vystřídáni tak jako každý druh, který v evoluci neobstál? Co ale přijde po nás? Máme šanci se ještě zachránit, otevřít oči a uvědomit si, že se už po staletí řítíme mílovými kroky vstříc své záhubě? Dovedeme se zachránit? A chceme se vůbec zachránit? Budeme dál předstírat, že je vše v pořádku a čekat, až naše chyby napraví někdo jiný? Ale kdo? Všichni mluví o tom, že je potřeba něco udělat, ale když má dojít na činy, nikdo najednou nemá dost odvahy, dost sil, postrádá chuť k tomu cokoli udělat, měnit zaběhnutý řád. Vždyť se to obejde beze mě, říká si. Ať se o to postará někdo jiný, někdo z těch mocných. Co já zmůžu? Proč bych měl něco dělat právě já? Dokud však nepochopíme, že naše problémy za nás nikdy nikdo jiný nevyřeší, že si vždy musíme pomoct sami a že, chceme-li udělat svět a lidstvo lepším, musíme začít nejprve každý sám u sebe, nemáme naději na jakoukoli změnu. Naše vůle k utrpení, vůle k zániku pacifikuje naše ostatní smysly, nedovolí nám prohlédnout, nedovolí nám změnit se, dál nás udržuje ve své moci a manipuluje s námi a my bychom si měli přiznat, že se jí to nesmírně dobře daří. Potlačila totiž náš pud sebezáchovy, instinkt nutný k přežití. Když vše necháme plynout dál stejným způsobem, dosáhneme konečného cíle, ke kterému směřujeme již od počátku vesmíru. Zániku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10