Jdi na obsah Jdi na menu
 


Umění ďábla

28. 8. 2016

Stačí se jen podívat do televizního programu a jen těžko najdeme den, kdy by na obrazovce neběžel alespoň jeden film používající fantastické prvky. Jsme přímo zahlceni příběhy, které se odehrávají buďto ve více či méně vzdálené budoucnosti, či dokonce v docela jiných světech a vesmírech. Příběhy o nadpřirozených bytostech, magii a děsivých přízracích. Měli bychom si ale položit otázku, proč se lidé k tomuto tématu neustále vracejí.

Počátek můžeme nalézt v šedesátých letech minulého století, kdy se v západním světě začaly šířit hlasy, že moderní člověk se ocitl na scestí. Řídí se výhradně rozumem a odtrhl se od iracionálních, mimosmyslových kořenů, a tak vzniklo hnutí New Age, které toužilo po duchovní obnově a ožití dávno zasutých schopností člověka. To jistě ale není vše, důvodem atraktivity těchto témat je, že jsou v nás už od samého počátku bytostně zakořeněna. Již od dětství slýcháme pohádky, jež nám mají přinést morální poučení, ale řekněme si upřímně, že malé dítě více než na jakési etické principy hledí spíše na tu stránku příběhu, která rozvíjí jeho fantazii. Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že každý z nás v dětství snil o kouzelných oříšcích a zlaté rybce, co by mu splnila tři přání. Všichni jsme se báli strašidel, jež na nás číhala v temných koutech. Postupně jsme se sice začali na svět dívat mnohem skeptičtěji a snad i racionálněji, ale přesto v nás stále zůstala víra v nadpřirozeno, kterou se pouze snažíme potlačovat naší až přehnanou úzkostnou racionalitou. Tato touha po něčem jiném a snad i „lepším“ pak krystalizuje obzvláště na poli fantasy a sci-fi literatury, jíž jsou knihkupectví doslova zavalena. Všichni rádi alespoň na okamžik utíkáme od šedé reality k těmto příběhům, které nás neustále lákají svou záhadností a závojem neskutečna. I přesto ale suverénně tvrdíme, že na takové přežitky temného středověku, jako jsou různé čarodějnice a zázračné amulety nevěříme. Je to vlastně protimluv. Když se někdo vyjádří, že v paranormální jevy věří, ťukáme si na čelo, ale sami se přitom občas spoléháme na různé talismany. Co je ale na víře, že nám štěstí přinese čtyřlístek, zaječí pacička nebo koňská podkova, racionálního?

Lidé ze svého života vytěsnili tajemno proto, že mají odjakživa strach z toho, čemu nerozumí. Je ale spodivem, jaký strach v nás vzbuzuje něco, o čem jsme tak hluboce přesvědčeni, že to neexistuje. Už v Bibli se praví: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“ Ano, je prokázáno, že silná víra skutečně dokáže zázraky, ne však jen uzdravovat, ale také zabíjet. Když někoho skutečně přesvědčíte o tom, že jste ho prokleli, začnou se u něho objevovat všechny možné příznaky, jaké si jen dovedete představit, a to ne kvůli nějaké zaříkávací formuli, ale právě kvůli tomu, že ten člověk věří. Pak už mozek pouze přesvědčí tělo, že se s ním něco děje. To není zázrak, to je psychologie.

A tady se začnou ozývat vzrušené protesty zanícených odpůrců jakéhokoli nadpřirozena. Nic takového jako magie neexistuje. Všechno jsou to podvodníci, co jen tahají z důvěřivých lidí peníze.

Ano, takových je bohužel hodně. Většina těch kartářek, médií, léčitelů a čarodějů jsou jen podvodníci, kteří se snaží na sebe nějakým způsobem upozornit. Mají jistě velký divadelní talent, rádi jsou středem pozornosti a naučili se vydělávat na důvěřivosti lidí. To je pravda. Ale přesto nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Existují světlé výjimky, které se sice svým uměním tak okatě nechlubí, nevídáme je v televizi a většinou se o nich ani nepíše v novinách, ale o to více jsou důvěryhodnější a schopnější. Je smutným faktem, že kvůli staletím nepřátelské propagandy tradičních náboženství, se praví čarodějové a čarodějky spíše skrývají. A není se co divit. Vždyť i v našem tak civilizovaném a moderním světě byly poslední zákony proti čarodějnictví zrušeny teprve v padesátých letech dvacátého století (Anglie 1951). A právě kvůli tomu se začalo čarodějnictví stávat tak strašně moderní záležitostí, že dnes lze najít různé esoterické pomůcky a knihy s touto tématikou snad na každém rohu.

Přesto ale není žádný důvod kvůli zkušenostem s mořem šarlatánů tvrdit, že skutečná magie neexistuje. To by byl velký omyl. Existuje, i když samozřejmě v jiné podobě, než jak nám ji rád předkládá velký Hollywood. Čarodějnictví není ústup do pověrčivější doby, naopak, je to krok vpřed. Je to náboženství mnohem lépe svázané s dobou než většina těch velkých tradičních. Je spojeno s přijetím osobní a společenské odpovědnosti, je to uznání holistického vesmíru, najdeme zde rovná práva, feminismus, ekologii, harmonii, bratrskou a sesterskou lásku a péči o Zemi. Zesnulá doktorka Margaret Murrayová studovala čarodějnictví až k jeho začátkům před 25 000 lety v době kamenné a viděla je jako víceméně nepřerušenou linii probíhající až do dneška a jako plně organizované náboženství existující v západní Evropě celá staletí před příchodem křesťanství.

A zde se opět ozvou rýpavé hlasy, jež nám připomínají, že toto takzvané „náboženství“ jsou ve skutečnosti sekty zmanipulovaných mladých lidí s agresivními sklony, kteří mučí zvířata a nedejbože i lidi při svých krvavých satanských rituálech.

Snad. Je pravda, že existují podobné skupiny lidí, ale ti mají ke skutečné magii opravdu daleko. Většinou nemají žádné zvláštní schopnosti, jen se chtějí nápadně odlišovat od masového proudu průměrnosti. Pořádají proto jakési temné mše, při nichž vzývají satana a někteří fanatici se opravdu občas uchýlí ke krvavým obětem. Právě takoví lidé vrhají stín na drtivou většinu těch, kteří skutečně chápou. Neexistuje totiž žádná bílá a černá magie, existuje pouze jedna síla, energie a záleží jen na nás, k jakému účelu tuto sílu využijeme. A jde-li o satana, co jiného je ďábel, než produkt křesťanství? Křesťanství považovalo stará náboženství za své rivaly, a tak brzy pasovalo Boha starého náboženství – rohatého boha - na křesťanského ďábla. Odtud samozřejmě pramenila argumentace církve, že pohané jsou vyznavači ďábla. Tento způsob zdůvodňování používá církev i dnes. Zvláště misionáři měli sklon označovat příslušníky všech kmenů, na něž narazili, za vyznavače ďábla, protože kmen uctíval jiné bohy než křesťané. Nezáleželo na tom, zda lidé byli dobří, šťastní, často morálně a eticky lepší než většina křesťanů, museli být obráceni na víru. Je zajímavé si všimnout, že celá koncepce zla spojená s ďáblem stojí na chybě v překladu. Hebrejské Ha-satan z původního Starého zákona a řecké diabolos z Nového zákona prostě znamená „odpůrce“ nebo „protivník“. Je třeba si pamatovat, že rozdělení nejvyšší moci na dvě – dobro a zlo – je nápadem vyspělé a složité civilizace. Staří bohové byli díky svému postupnému vývoji velmi „lidští“ v tom, že měli svou dobrou a špatnou stránku. Byla to myšlenka všedobrého, všemilujícího božstva, které vyžadovalo protivníka. Jednoduše řečeno, bílou barvu můžete mít jen tehdy, existuje-li opačná barva, černá, s níž ji můžete srovnat. Tento názor o všedobrém bohu pochází od Zarathuštry z Persie 7. století před n. l. Tato myšlenka se později rozšířila na západ a přejal ji mithraismus a později i křesťanství.

I přes toto démonizování starého boha, mnohé útisky a hony na čarodějnice toto náboženství přetrvalo dodnes a zažívá jakousi renesanci. Obzvláště pak Wicca, jejíž vyznavače najdeme hojně i v České republice a to například v Praze, Brně nebo Českých Budějovicích. Většina z nás na tyto lidi hledí skrz prsty, myslíme si o nich, že jsou divní, když věří na takové přežitky, jako je magie, ale nejsme spíše divní mi, kteří popíráme existenci čehokoli nevysvětlitelného? Věda nikdy nemůže nalézt odpovědi na všechny otázky, na ty nejzákladnější otázky týkající se samotného našeho bytí na zemi odpovídá náboženství, jichž ale existuje nepřeberné množství. Které z nich je pravdivé? Většina Evropanů by bez přemýšlení odpověděla, že jistě křesťanství, ale proč právě ono? Jen proto, že ho známe a že je všude kolem nás? To přeci neznamená, že se nemůže mýlit. Ve skutečnosti však nejde o to, která věrouka je pravdivější, záleží na tom, čemu my sami věříme, protože jen to, s čím se plně ztotožníme, je pro nás tou pravou vírou a nezáleží na tom, zda jde o křesťanství, buddhismus či právě čarodějnictví. Ostatně, ačkoli křesťanství jakékoli praktikování magie zásadně odmítá, podívejme se pozorně na stránky Bible a upřímně si přiznejme, co nás napadne při čtení pasáží o činech starozákonních proroků či samotného Ježíše Krista. Zázraky? Možná. V tom případě by bylo záhodno položit si otázku, kde je ta hranice, která odděluje zázrak od magie.

 

 

Tento článek vyšel i v časopise M.O.S.T. Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8976
Měsíc: 326
Den: 10